Následující text jsem sepsala v rámci projektu Národního divadla, se kterým sbíráme materiály a vymýšlíme různé podklady pro nadcházející divadelní hru o Československu, jež ponese název „Rozvod –? Věc veřejná“.
(Nacházíme se v moderně zařízené školní učebně. Je sedm hodin ráno a Nela, studentka třetího ročníku gymnázia, si dopisuje test z dějepisu. Její dějepisář sedí kousek od ní a čte jakousi knihu. Nela na všechny otázky poctivě odpovídá, ani na vteřinu se nezasekne, ovšem poslední otázka ji lehce zaskočí.)
Nela: Pane profesore?
Dějepisář: Ano?
Nela: Ta poslední otázka... Není nějaká zvláštní?
Dějepisář: Ukažte... (Přejde sebevědomým krokem k Nele.) Ne, není zvláštní, je naprosto v pořádku.
Nela: To mám fakt uvést důvody, proč je starší generace lepší a lidštější než ta naše?
Dějepisář: Ano. Co se vám na tom nezdá?
Nela: Nezdá? Nezdá je slabý slovo! Nemůžete takhle porovnávat!
Dějepisář: A pročpak ne? Vždyť vy máte ve všem obrovskou výhodu! Nemusíte stát frontu na toaletní papír, můžete kdykoliv a kamkoliv vycestovat. A vy jste stále drzejší a nepoučitelnější generace, ačkoliv máte vše, na co si pomyslíte.
Nela: Prosím?!
Dějepisář: Ničeho si nevážíte. Máte v hlavě jenom sociální sítě a lajky, bez elektroniky se nehnete ani o píď a jste ležérní vůči důležitým věcem.
Nela: Pane profesore, nemůžete házet všechny do jednoho pytle...
Dějepisář: A proč bych nemohl? Všichni jste banda nevyspělých hamižníků, kteří se ženou pouze za alkoholem a zábavou. Mám strach z budoucnosti.
Nela: My ale nemůžeme za to, co se stalo. Neovlivnili jsme váš dřívější život.
Dějepisář: Ale tady nejde o mně...
Nela: Jo, jde. Máte komplexy.
Dějepisář: Slečno Šedivá, nevíte o mně vůbec nic! Přestaňte tady blekotat a věnujte se opět písemce.
Nela: Já však nehodlám psát věci, o kterých si myslím, že nejsou pravda!
Dějepisář: Slečno Šedivá, přestaňte mi tady dělat soukromou demonstraci a pište!
Nela: Ne, dejte mi pokoj!
Dějepisář: A DOST! ODEVZDEJTE MI TU PÍSEMKU, MÁTE ZA PĚT!
Nela: (Vzpurně se zvedne ze židle, roztrhne test na dvě půlky a ironicky se usměje.)
Dějepisář: Takže vám nestačí jenom pětka, dobře. Budete mít zápis v třídnici a zítra se ohlásíte u ředitele. Je vám to jasné?
Nela: Naprosto. Ředitel totiž není jako vy. A nakonec z týhle situace vyjdete ještě hůř než já. (Popadne batoh, a než vykročí ven z učebny, ohlédne se zpátky za dějepisářem.) Pravda vítězí, komunisto.
