Házím, hrnu, přenáším pak hrnu, házím a zase dokola... Už necejtím záda, už necejtím ruce, už prostě to bílý svinstvo nemůžu ani cejtit. A ty hromady sněhu stále neubejvaj. Stěhuju je, teda ty hromady tý zmrzlý vody, z jednoho místa na druhé, v bláhové naději, že budu moci vyjet s autem z garáže. Nebudu, živly jsou proti!!!
A jsou to živly pilný. Stíhají sníh mnohem rychlejc z hromady za garáží, kam jsem ho již několikrát odnosil a odhrnul, foukat, čili přemisťovat zpět. Asi se tak rychle jako já neunaví. Napadá mě jediné pozitivum, ale nejsem si tím pozitivem moc jistej. Je to skutečnost, že mám to bílé svinstvo stále kam hrnout, házet, nosit, protože mě vítr neustále uvolňuje místo a kupa, kam sníh házím je stále stejná, vlastně žádná. Nenápadně chodím nakouknout za barák, jestli mě tam nějakej vtipálek nepostavil sněžné dělo. Nemůžu uvěřit, ale nepostavil.
Jsem docela silná nátura, tak pokračuju. Sice mě u toho napadají zcestný myšlenky, proč to vlastně dělám. Vždyť do večera a když ne do večera, tak do rána to určitě bude zase stejný. Vytrvávám a pokračuju. Připadám si jak Sisyfos... Navíc zase začalo chumelit. Už se to nejen sfukuje zpět, ale ještě toho sajrajtu přibejvá. Já se snad picnu. Hřbet už mám v jednom ohni. Svalstvo ochabuje. A já nevidím zdárnej konec mého snažení. A koukám, že ten konec ho nevidí ani pes, který se toho se mnou celou dobu účastní. Už jen vykukuje zpoza rohu a připadá mě, že se směje pod vousy a přemejšlí co to ten bláznivej páníček dělá za zbytečnosti. Vždyť v tom sněhu se tak pěkně běhá a válí a on ho nosí pryč.
Já už vážně nemůžu. Přemejšlím.
Vždyť jako dítě jsem to měl docela rád, s tátou jsme dělali ze sněhu velký kvádry. Nakládali jsme je na sáňky a vozili přes silnici, která tenkrát nebyla posolená, na louku, tam co dnes stojí zimák. A zase a zase, až byl dvůr zcela beze sněhu. A bavilo mě to. Nevím jak tátu, ale mě jo. Ale to bejvávalo, Nevím jestli ten sníh byl jinej, teplejší, příjemnější. Nebo že by to bylo proto, že jsem nemusel? Bejval jsem venku celej den a nic mě nestudilo, nezáblo. Teď mě studí a zebe a všechno bolí. A navíc to vlhko, jsem celej mokrej... Mokro mě probírá z přemejšlení.
Ježíš, ono do toho začalo chcát!!!
No tak to je ještě k lepšímu, sice už se to tolik nesfukuje, ale každá lopata váží nejmíň tunu. Neee, přeháním. Jenom metrák. Absolutní vysílení. Nabírám sníh na lopatu a netlačím, nehrnu, nenesu, neházím. Táhnu ji za sebou k té hromadě, která se přece jen začíná zvětšovat. Zde s vypětím posledních sil lopatu obrátím, zvednout už ji nemůžu. Ale už se to krátí, hromada se zvětšuje a sníh před garáží ubývá.
Asi jsem začal brzy. Měl bych si vzít příklad z těch, co udržují silnice. Nikdy nespěchaj. Jsem holt moc poskočnej a pilnej. Proč já blbec nepočkal. Proč jsem se to snažil uklidit v tom největším větru... Že by mladická nerozvážnost, to už u mě nehrozí. Takže blbec no...
Hotovo. Jdeme i se psem domů. Padám do svého kuřáckého křesla na chodbě. Asi umřu. Kouřím, piju kafe. Pak piju kafe a kouřím a myslím na to, že mě čeká ještě další kus z druhé strany domu a parkoviště před firmou. Nebo, že bych to nechal manželce? Ta je mladší, ještě ji to myslím baví. Jako mě, když jsem byl dítě.
N E CH Á M !!!
Pěkný den, z vysílení umírám.
