Hovořil jsem s jedním zarytým odborářem. Ne, ne s tím na obrázku, to bych asi nevydržel, nebo se neudržel. Ten, se kterým jsem mluvil já, to nebyl boss, ani jiný funkcionář odborů, ale jeden z mnoha přispěvatelů, na vysokou nohu a blahobyt svých vůdců, úplně obyčejný člověk, zaměstnanec místní kolbenky, jak se u nás největší fabrice říká.
autor: idnes
Známe se již hodně dávno, už coby děti. Teď jsme se setkali čistě náhodou, samozřejmě v našem věku, kde jinde, než na místní poliklinice. Tak jsme si zavzpomínali a popovídali, až do chvíle, kdy zavedl řeč na demostraci odborů.
Vzhledem k tomu, že máme v tomto směru opravdu rozdílné názory, začala od této chvíle konverzace trochu skřípat. Vyvracet jeho názory, kterými je jeho mozek naprogramován odbory, které by si určitě zasloužily zpět název revoluční, bylo docela nad mé síly. Nehledě na to, že jeho naprogramování je nesmazatelné, ba i nepřepisovatelné. Po chvíli jsem se dostal i já k nějaké té otázce.
Ve chvíli, kdy jsem se ho zeptal, jestli ví, za co vlastně v Praze demonstrovali, mi vítězoslavně odpověděl: "Za demisi vlády!"
Když jsem se odvážil položit otázku, proč demisi vlády, odpověděl: "Protože už těch zlodějů, těch Bémů a Janoušků máme dost, rozkradou republiku a nám nezbyde ani na suchej chleba!" načež ještě dodal, z poslední doby, již velmi otřepanou frázi: "Zlatí komunisti".
V té chvíli mi spadla brada jak Jyrhovi po vyhlášení výsledků posledních voleb a s pocitem marnosti jsem ze sebe vypravil: "Ccccco?? Tobě bylo za komunistů zlatě? Mám pocit, že jsem Tě viděl v devětaosmdesátým cinkat klíčema v první řadě... A jsi si jistý, že Bém a Janoušek jsou ve vládě?"
"To nevím a je to jedno, všichni jsou stejný hajzli tam nahoře" odvětil.
Marné bylo přesvědčování, že plat má dneska desetkrát větší, kdežto ceny jsou větší maximálně čtyřikrát, marné bylo, mu vysvětlovat, že na toho Forda by musel za komunistů sakra dlouho šetřit a pak trnout, jestli nenakoupil falešné bony nebo se spokojit se stodvacítkou z bazaru, případně si počkat s pořadníkem až 5 roků na favouška. Načež jsem asi nejvíc narazil s otázkou, zda si myslí, že odborům náleží, aby rozhodovaly o tom, kdo zde má vládnout.
Na toto mi se spravedlivým rozhořčením odpověděl: "A kdo jiný by to měl udělat, než my, kdo na ty hajzly tam nahoře děláme a živíme je. A někdo nás přece vést musí..."
V té chvíli mi spadla brada podruhé, ještě níž a nesměle jsem se zeptal: "A Ty myslíš, že my, podnikatelé, ty nahoře neplatíme a neživíme?"
Na to se s chutí zasmál a vysvětlil mi: "Prosímtě, vy to přece vždycky nějak uděláte..." Nějak asi nepostřehl, že to co oni(zaměstnanci) odvádí státu, je jen třetina z toho, co za ně(zaměstnance) odvádíme státu my.
Načež jsme se rozloučili, on nasedl do svého nového Forda, já do svého jedenáct let starýho Hyundaye a jeli jsme domů.
Věřím, že až se příště zase setkáme, nebudou zde vládnout socialisti, ani nedej bože komunsti.
