Pár dní před Vánocemi oprášilo několik zákonodárců z různých stran úvahy o možném zavedení přímé volby hlavy státu v České republice. Za posledních pět let to je již několikátý podobný výkřik. Slovo „výkřik" používám záměrně, protože podobných úvah jsme za poslední dobu slyšeli několik, ale všechny zase velice rychle utichly a lze s nadsázkou říci, že měly jepičí život.
Přitom před necelými pěti roky hovořili všichni politici napříč stranickým spektrem o tom, že v roce 2008 už si svého prezidenta zvolí lidé sami. Tento jejich slib tedy zůstane opomenut. V tomto světle se nabízí dvě otázky. Proč to tehdy politici slibovali a proč tuto kartu opět zdvihají právě nyní? Obě otázky mohou mít společnou stručnou odpověď - blamáž.
Před pěti lety se příslib zavedení přímé volby mohl jevit jako zpytování svědomí za nechutnou a nekonečnou komedii, které muselo přes deset milionů lidí přihlížet než byl zvolen do úřadu na Hradě nástupce Václava Havla. Svým způsobem to bylo ze strany politických stran přiznání vlastní bezradnosti a neschopnosti. A nyní? Nově oprášené úvahy se v tomto světle mohou jevit jako upozornění stejnému publiku pár týdnů dopředu: nečekejte nového prezidenta hned při první volbě, bude se hodně vyvažovat a vyjednávat (rozuměj politicky handlovat a zvyšovat reálná síla menších stran) a to přeci trvá, příště už si to vyzkoušíte sami a uvidíte. Otázkou je, zda v případě hladkého zvolení Václava Klause či jeho vyzývatele Jana Švejnara hned 8. února, nezapadne předvánoční příslib politiků do prachu stejně rychle, jako tomu bylo v mnoha minulých případech.
Domnívám se, že zapadne. A to bez ohledu, jestli bude trvat volba prezidenta jen pár hodin a přinese hned kýžený výsledek, nebo se protáhne do několika týdnů a více kol volby jako před pěti roky. To, že úvahy o okamžitém zavedení přímé volby brzy zapadnou, však paradoxně považuji za příznivý jev. A to sice z toho důvodu, že na tuto změnu český ústavní systém je nyní zcela nepřipraven. Hesla o této změně jsou jen líbivými frázemi pro voliče, ale jinak ve skutečnosti tak trošku mlácení prázdné slámy, protože samotná změna volby není sama o sobě jen tak něco obyčejného.
Zavedení přímé volby hlavy státu, kterou by nedoprovázely další změny nebo korekce Ústavy, by totiž vychýlilo současnou rovnováhu v dělbě moci, což by mohlo být zdrojem dalších významných problémů do budoucna.
Jedním z hlavních by mohl být vztah prezident - premiér. V současné době, kdy tyto vrcholné exekutivní funkce zastávají muži stejného politického dresu a smýšelní, by takové třenice zřejmě nenastávaly, ale v případě kdy by na Hradě či ve Strakově akademii seděl člověk jiného či opačného politického smýšlení než ten druhý, tak už by to hrozilo. Ve Francii tento jev kdysi nazvali „kohabitace" a země soužití prezidenta s premiérem z opačného politického tábora zažila hned dvakrát.
Francie je uváděna jako prototyp země, kde platí tzv. poloprezidentský systém a tomu by se Česká republika zavedením přímé volby prezidenta mohla významně přiblížit. Záleželo by pochopitelně na dikci Ústavy, jaké pravomoci by svěřila do ruky hlavy státu, ale právě ve Francii jde prezident ještě mnohem dál a země se řídí spíš zvyklostmi, které činí prezidenta ještě silnějším, než jako hovoří formální rámec konstituce.
Poloprezidentské režimy se vyznačují i něčím, co je nazýváno jako „dvojí legitimita moci". Je tu ministerský předseda, který odvozuje svoji moc od parlamentu a (většinou) svého vítězství ve volbách. Pak tu je přímo volený prezident, který dostal také mandát od občanů v lidovém hlasování a jež chce také vykonávat svoji politiku a vize. V Česku, které je politicky stále hluboce rozděleno na dva nesmiřitelné tábory, by tito dva kohouti na jednom dvorku mohli znamenat vážné ochromení politického života.
Aby k tomu nedošlo, musela by se podstatně zpřesnit Ústava, kde by bylo jasně dáno, co kdo smí a jak má postupovat, muselo by dojít i k převodu některých kompetencí a redukci případů, kdy rozhodnutí prezidenta vyžaduje kontrasignaci ministerského předsedy. Jinými slovy posílení moci hlavy státu. Jednou z takových nových změn by mělo být i převedení pravomoci jmenovat nejvyšší státní zástupkyni do rukou prezidenta, aby došlo od provázanosti s vládou, jak tomu ukazuje současný nešťastný příklad doktorky Vesecké.
Následovat by musely však další změny, aby došlo k vyvážení jednotlivých složek moci, ale i kontrolních pák voličů. Ve vzduchu by visela otázka uzákonění obecného referenda či možná přeměna Senátu na sbor reprezentantů z krajů podle vzoru německého Bundesratu.
To bychom pomalu ale jistě už začali přešlapávat u samotného kořene českého politického systému, který je v současné době parlamentní demokracií. Možné změny by nás postavily před otázku, zda se nevydat na model poloprezidentství jako je ve Francii (silný prezident) či Rakouska (slabý prezident), možnost bez větších obtíží vyvolat referendum by nás posouvalo směrem ke Švýcarsku, kde je tento prvek přímé demokracie poměrně silným a často užívaným nástrojem.
Z těchto důvodů je pouze zploštělé volání po zavedení přímé volby nezodpovědné a populistické a to vůbec nebereme v potaz, že k těmto změnám jsou potřeba tři pětiny všech zákonodárců v obou komorách parlamentu a najít takovýto kompromis je na současné rozdělené politické scéně prakticky nemožné. Případným změnám musí předcházet mravenčí práce a odborná debata nad nejrůznějšími možnostmi, pochopitelně doplněnými o další změny ústavního systému. Proto je třeba vyzvat politiky k větší rozvaze, která nesleduje jen jejich partikulární osobní či stranické zájmy, ale především zájmy České republiky a úlohu, kterou v ní prezident vykonává a plní.
