Don Giovanni - 220 let poté

Zítra tomu bude 220 let, co se v roce 1787 konala v Nosticově (dnešním Stavovském) divadle světová premiéra opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Dodnes je toto dílo považováno za jeden z vrcholů světové vážné hudby a proto není divu, že se mu přezdívá i "opera všech oper". Praha je tak tím jednou provždy zapsaná zlatým písmem v historii kultury.

Moji Pražané mi rozumějí! To zvolal po premiéře opery skladatel, jenž sám její provedení řídil. Pro svůj vřelý vztah k Praze a jejím obyvatelům měl dobrý důvod. Dobře si pamatoval, jak z kraje téhož roku obyvatelé metropole českého království přijali jeho předchozí dílo Figarova svatba, která v císařské Vídni příliš nenadchla. Na znamení díku pak zde uvedl i svou novou symfonii (č.38 D dur, KV 504), kterou nazval "Pražská" a která se oproti jeho jiným symfoniím odlišovala tím, že měla jen tři věty a postrádala menuet, což byla taková galantní nutnost a skladatel jako by divákům chtěl dopřát jen hudbu bez povinného rámce.

Opera Don Giovanni byla napsána pro Prahu a zachránila od krachu zdejší operní společnost impresária Bondiniho. Mozartovi životopisci se shodují v tom, že skladatel svou operou chtěl Vídni a císařskému dvoru ukázat, jak moc se mýlí, když ho přehlížejí. A podařilo se mu to, a to i přes to, že Don Giovanni je ponurá opera o smrti. K jedné vraždě dojde hned na začátku prvního dějství, smrt najde i samotný prostopášník Don Giovanni v samém závěru opery.

Kolem samotného díla se traduje mnoho mýtů. Předehru prý psal Mozart noc před premiérou opery. Není to tak docela pravda, některé pasáže už měl připraveny ještě před svým příjezdem do Prahy. Za zmínku stojí, že libreto, které k dílu napsal Lorenzo da Ponte je částečně plagiát a přepsaný text jednoho provinčního skladatele z Itálie. Hudebně velice zralé dílo autor obohatil i několika citacemi jiných autorů a neopomněl ani sebe samotného, když v árii u hostiny odcitoval slavnou Figarovu pasáž Non piú Andrai, kterou si podle tehdejších legend prospěvovali v Praze i kupci na rynku.

Tuto operu nevědomky už znají i menší děti, když si hrají z knížečkami, kterým se říká leporelo. Leporello, sluha Don Giovanniho, používá "leporelo" jak knížečkový soupis žen a dívek, které jeho pán už stihl ve všech zemích tehdejší Evropy svést. Se svou troškou do mlýna zde samotnému autorovi přispěl prý i samotný vyhlášený milovník žen Cassanova, který se zdržoval na duchcovském zámku na Teplicku.

Zítra uplyne od uvedení opery 220 let. Dodnes se hraje, ale už se z ní stal i předmět obchodu i politiky. Tak například loni se některé německé nacionalistické organizace ohrazovaly, že svým slavným výrokem nemyslel Mozart Čechy, ale pražské Němce. Kdo má pravdu? Nevíme. Ale to už je přeci jedno, pamětníci po 220 letech už tu žádní nejsou.

Pro zájemce a posluchače malý úryvek z předehry a začátku 1. dějství.

http://www.youtube.com/watch?v=SotSKAYTyDw