Nehoda na schodech aneb jak to chodí u amerického zubaře

Levý horní přední zub jsem si urazila, když jsem vynášela kolo do apartmánu v druhém patře. Z rozkousnutého rtu mi sršela krev a zbytek zubu se povaloval na jazyku. Byl tedy nejvyšší čas poohlédnout se po službách amerických zubařů.

Ilustrační foto

Kontakty na místní ordinace mi ochotně vyhledala manželka našeho správce, který bydlí hned vedle nás. Zatímco jsem se vzpamatovávala z šoku, druhý plavčík Pepa zkoušel první číslo. Jednalo se o zubní ordinaci v místní nákupní galerii. Byla neděle, deset hodin ráno. Pracoviště ale fungovalo, takže jsem se pro pomoc mohla ihned rozjet. Kamarádka Stephanie dospávala sobotní tah, takže mě k zubaři vezl náš starý hodný známý Ray.

Od půl jedenácté jsem měla být v práci, Pepa si se mnou ale naštěstí službu vyměnil. Takže jsem se musela snažit, abych stihla alespoň tu jeho, která začínala ve dvanáct. Dorazili jsme do ordinace, kde jsme zjistili, že v neděli doktor neordinuje. Na místě byla akorát sekretářka, která objednává na prohlídky. Dozvěděli jsme se, že v pondělí od deseti do jedné funguje v ordinaci pohotovost, kde by mi mohli zub během jedné návštěvy spravit. Sekretářce jsem také ukázala kartičku své americké pojišťovny a ujistila mě, že zákrok bude možné z pojistky uhradit.

Druhý den v devět ráno se tedy opět vydáváme do galerie a já nemohu uvěřit tomu, že se tu věci dají řešit tak rychle. Ještě to není ani čtyřiadvacet hodin od nehody a už bych mohla mít spravený zub? Žádné objednávání na týden dopředu. Kapesníčkem si zakrývám ohavnou díru v puse a částečně zacelený ret.

Přijíždíme do ordinace a do pořadníku na ošetření se zapisuji jako čtvrtá. Vyplňuji přihlašovací formulář a sekretářka mi zřizuje kartu. Mám svého amerického zubaře! Sedám si na lavičku na chodbě nákupního centra, která slouží zároveň jako čekárna.

Po pár minutách mě volají na rentgen. Procházím tedy recepcí do útrob ordinace. Její dispozice mě zaráží. Vcházím do úzké chodbičky, ze které vedou vchody do čtyř malých kamrlíků o rozloze asi pět metrů čtverečních. Ve třech z nich jsou nacpaná zubařská křesla, ke kterým se vedle malé poličky s příslušenstvím vejde už jen zubař, a ve čtvrté je rentgen. U něj pracuje mladý Rus Rosťa, se kterým se chvíli bavím o Evropě a částečně tak odvádím své myšlenky. Poté mě usazuje do jednoho z křesel a za chvíli už mladé doktorce líčím, co se mi přihodilo.

Přerušuje nás sekretářka, která má problém s mojí pojistkou. S pojišťovnou Global Secutive prý nemají uzavřenou smlouvu a ošetření mi nemohou nechat proplatit. Z křesla mě odvádí zpátky do recepce a nabízí mi dvě možnosti. Zaplatit si ošetření z vlastní kapsy nebo vyhledat jiného zubaře, který s mojí pojišťovnou spolupracuje. Hanbou bych se propadla před Rayem, který si kvůli mému zubaři vzal volno v práci. Vracíme se s nepořízenou.

Doma si naštvaně a stále s půlkou zubu sedám k internetu a kontaktuji svoji pojišťovnu. Nic jako síť smluvených doktorů neexistuje, na moji pojistku mě prý musí ošetřit všude. Když jsem operátorce sdělila, že mě právě ošetřit odmítli, nadiktovala mi číslo na linku, kde lékaře ujistí, že dostane za svůj úkon zaplaceno. Volám tedy zpět do galerie a diktuji číslo. Za patnáct minut volám znovu a dozvídám se, že je vše v pořádku, moje pojistka u nich platí, a že mohu druhý den přijet. Rozčarovaně se koukám na hodinky. Je skoro dvanáct, takže je nejvyšší čas vyrazit do práce.

V úterý ráno se potřetí rozjíždím do galerie. Tentokrát si beru taxíka, protože všichni známí jsou v práci. V ordinaci si mě pamatují, omlouvají se mi a berou mě přednostně. Rosťa mi opět dělá rentgen a odvádí mě do jednoho z kamrlíků. Do jiného než den předtím. Lehám si na křeslo a chvíli nato za mnou přichází doktorka, které mohu konečně popsat, co přesně se stalo.

Prohlíží si můj našikmo ulomený zub a navrhuje dvě řešení. Buď dočasně špičku zubu vymodelovat s tím, že je to jen kosmetická úprava, nebo dát místo zubu korunku. Pardon? Chce mi vytrhnout přední zub a dát mi místo něj umělý? Nikdy. Říkám jí, že určitě chci dočasné řešení, protože se zanedlouho pracím domů, kde to mohu probrat se svým zubařem. Teď mi jde o to, abych nevypadala jako bezzubá ježibaba a nemusela každému vysvětlovat, co se mi stalo.

Doktorka mi trpělivě vysvětluje, co mi během ošetření bude provádět. Asi koukám jako spadlá z višně, protože má stále dojem, že jí nerozumím. Rozumím jí velice dobře, jen už myslím na to, abych to měla co nejrychleji za sebou. Dozvídám se, že se mi zlomením přerušil nerv vedoucí korunkou zubu. Aby mi mohla místo ulomené části udělat výplň, musí prý zbytek nervu vyndat a místo něj vsadit umělou tyčinku. Ptá se mě, jestli souhlasím. Co mi zbývá, když mi jinak odmítá se zubem cokoliv dělat?

Za chvíli se nade mnou sklánějí tři lidé, včetně asistenta Rosti, a mudrují nad tím, jak mi zub co nejlépe opravit. Dostávám injekci s lokálním umrtvením a za pár minut už nic necítím. Je čtvrt na dvanáct a uvědomuji si, že za tři čtvrtě hodiny musím být v práci.

Úkony, které doktorka provádí, mohu jen hádat. Vím, že mi obrušovala hranu zubu a do vyvrtaného otvoru po nervu narazila jakousi tyčku. S tímto tenoučkým párátkem trčícím z předního zubu jdu znovu na rentgen. Z okolních kamrlíků, které nemají dveře, se ozývá nepříjemný zvuk zubařských vrtaček. Podle rentgenu doktorka zjišťuje, že nevybrala správnou velikost tyčinky, opět vrtá a nasazuje jinou. Zase se nade mnou sklání několik chytrých hlav, které se shodují, že tentokrát velikost sedí. Zubařka začíná na této opoře tvarovat korunku zubu a za chvíli už přede mnou zase stojí Rosťa. Drží malé zrcátko a s úsměvem mě pobízí, ať se podívám. S úžasem zjišťuji, že můj nový zub vypadá stejně jako ten starý. Zákrok se zdařil.

Doktorka zaplula do sousedního kamrlíku, kde už na ni čekal další pacient. Svoje díky jsem tedy vyjádřila alespoň Rosťovi, který se o mě celou dobu staral. Nemohla jsem uvěřit, že se vše semlelo tak rychle, a já se můžu vydat zpět domů. Je přesně dvanáct, volám taxíka a o patnáct minut později už sedím u bazénu. I s novým zubem a stále ještě necitlivým horním rtem.

Přemítám o podobnostech a rozdílech mezi českým a americkým zubařem. Přestože mám v Česku velmi milého a vstřícného zubaře, myslím si, že Američané jsou obecně přátelštější. Asertivitu jim možná ukládají pracovní podmínky, protože se nemračí ani obsluha v supermarketu, restauraci či na benzínce, je to každopádně vlastnost velmi příjemná. Úsměv na tvářích celého personálu malé ordinace mi hodně ulehčil strach z cizího prostředí a ze zubařského zákroku. Dovedu si představit nerudnou tvář českého doktora, který se neobtěžuje cizinci ani naznačit, co že mu vlastně bude dělat.

Ulomený zub pro mě zpočátku znamenal katastrofu - něco, co už nelze vzít zpátky. Svým způsobem je to pravda, na druhou stranu jsem si vyzkoušela, jak řešit reálný problém pět a půl tisíce kilometrů od domova, a nakoukla pod pokličku amerického zdravotnictví. Poznala jsem, jaké to je, když doktor odmítne ošetřit pacienta, a jak horkým tématem je tu skutečně zdravotní pojištění. Když začala mít zubařka podezření, že jí moje pojišťovna neuhradí zákrok, a poslala mě domů. V tu chvíli sem uvěřila smutným historkám o nemocných dětech, jejichž rodiče nemají peníze na ošetření. Netroufám si rozebírat zdravotní reformu navrhovanou prezidentem Obamou, ale podle ceníku zubařských úkonů jsem poznala, že zdravotní péče je pro obyčejného Američana velmi drahá, a bez pojištění téměř nedostupná.