Na Manhattanu se ztratit nedá, píše se ve všech turistických průvodcích. Ulice jsou tu očíslované a uspořádané do přehledné mřížky, od východu na západ se jmenují Streets, od severu na jih Avenues. Jedinou výjimkou je dlouhatánská Broadway, která se táhne od jižního cípu Manhattanu příčně na sever, kde opouští město. Já jsem se tam přesto ztratila.
Tedy ne že bych zabloudila. Spíše mě pohltila živoucí směsice troubících aut, pouličních umělců, uhlazených byznysmenů, prodavačů jídla a všudypřítomného rámusu. Tak různorodé, barevné a pulsující místo jsem ještě neviděla. New York není město, to je samostatná planeta.
Byla jsem tam vlastně podruhé, první zastávku jsem si dopřála cestou z letiště do Middletownu. Dynamické Times Square mi už tehdy správně napovědělo, o co v tomhle městě běží. Čtrnáct dní v práci jsem se těšila, až se tam znovu podívám.
Vypravila jsem se sama, protože volno si s ostatními plavčíky střídáme. Do víru běžného newyorského dne mě vyplivlo největší autobusové nádraží Port Authority něco po desáté. Dusným letním dopolednem jsem si to štrádovala směrem k Penn Station, kde jsem nasedla na metro a popojela na Canal Street. Tady podle bedekru začínala čtyřhodinová trasa po spodním Manhattanu.
Výchozím bodem byla City Hall, tedy místní radnice. V přilehlém parčíku jsem si musela sednout na lavičku a v duchu si říct: „Ano, jsem v New Yorku.“ Tohle město totiž dobře zná i ten, kdo tu nikdy nebyl – z filmů, novin, televize. Pro mě znamenalo něco tak magického, že jsem skoro pochybovala, že existuje. A teď jsem před sebou měla den, během kterého jsem si všechna známá místa mohla dát do souvislostí.
Ohromily mě mrakodrapy na spodním Manhattanu, mezi nimi ten nejstarší ve městě - novogoticky zdobená Woolsworth Building. Dojala mě vzpomínková expozice na newyorská dvojčata. Překvapilo mě finanční centrum Battery Park City vybudované na zemině vyvezené v sedmdesátých letech právě kvůli stavbě Světového obchodního centra. Rozesmálo mě pestrobarevné piáno, na které si v parčíku u radnice mohl zahrát každý kolemjdoucí. Rozmlsaly vůně pokrmů mnoha kuchyní, které se tu připravují přímo na ulici. Vcucly rušné ulice a uklidnily svěží parky u řeky Hudson. Jako z učebnice mi připadal pohled na Sochu svobody, Brooklyne Bridge nebo burzu na Wall Street.
Cesta po notoricky známých místech je téměř vyšlapaná, stačí se držet davu a turista uvidí vše důležité. Základní trasu podle průvodce jsem prošla rychleji, do večera zbývalo ještě několik hodin, tak jsem se vydala dál po své trase. Kousek za brooklynským mostem jsem vešla do čínské čtvrti. Na domech visely čínské nápisy, v ulicích převažovali Číňané. Celkem jich tu žije prý 150 tisíc. Přímo na chodnících se prodávala čerstvá zelenina, tradiční porcelán, ale také něco, co jsem rozhodně vidět nechtěla. Živá štěňata.
Na China Town plynule navázala Little Italy, která ale rozhodně nebyla tak osobitá. V ulicích voněla pizza, sem tam zaznívala italština či zasvítil pánský klub, ale bylo znát, že malou Itálii asijská čtvrť pozvolna pohlcuje. Přešla jsem Broadway a ocitla se zase v jiném světě. V Greenwich Village, ve čtvrti bohémů, divadel a galerií, kde se vyjímají cihlové domy anglického stylu. Po ulicích chodili umělci v ulítlých modelech, na kraji vodotrysku uprostřed Washington Square zase posedávali malíři a básníci zahledění do dálky.
Připadala jsem si, jako bych za jediný den prošla hned několik měst. Žádné místo mi nepřipadalo lepší než druhé, všechno dohromady tvořilo naprosto unikátní a nenapodobitelnou kombinaci.
Na Port Authority jsem potkala Phila ze Sutton Hillu, který pracuje pro místní autobusové linky. Ze samé radosti mi domluvil u řidiče, aby mě vysadil skoro před domem. S mnoha mílemi v nohou jsem to skutečně ocenila. V New Yorku jsem se tedy neztratila, ale naopak někoho našla. Jak je ten svět malý.
