Na největším newyorském letišti jsme přistáli v deset hodin večer místního času. Tím, že jsme se z letadla dostali mezi prvními, frontu na imigrační kontrolu jsme vystáli za chvilku, a zavazadla jsme našli také celkem rychle, byli jsme o půl jedenácté připraveni na další cestu.
Nejprve jsme se dostali k Airtrain, který propojuje všechny terminály. Vlakem, který vypadá jako nadzemní metro, jsme dojeli na stanici Federal Circle. První, co jsme tu uviděli, byl mikrobus hotelu Best Western (právě v něm jsme měli zarezervovanou první noc a právě tady na nás shuttle měl čekat). Nechali jsme si naložit zavazadla, cestou jsme z okýnka poprvé okukovali tu velkou Emériku a stále nevěřili, jak hladce jsme celou cestu zvládli.
Brzy jsme zjistili, že léto na východě Spojených států je skutečně mnohem teplejší a vlhčí než u nás. Přestože klimatizace v hotelu běžela naplno, kvůli dusnu jsme se příliš nevyspali. Vstali jsme brzy ráno, nasnídali se (americká snídaně je opravdu něco: mastná omeleta plněná čedarem, vepřové plátky, toustový chléb nebo bulky s klobásou, donuty s několikamilimetrovou vrstvou cukru, horké vafle s javorovým sirupem a přeslazené džusy – to nám to hezky začíná!) a vydali se na autobusovou zastávku.
Asi půl míle dlouhou trasu jsme si poctivě našli předem na Google Maps, takže jsme šli najisto. Mimo jiné jsme potkali obrovské parkoviště plné žlutých školních autobusů, jakými jezdil do školy Forrest Gump J Náš emhádéčkový bus linky Q6 jsme doběhli jen tak tak. Jízdné se platilo drobnými přímo do speciální kasičky, když ale řidič viděl naše zmatené obličeje, poplatek nám odpustil. S úlevou jsme společně s dvacetikilovými kufry žuchli na nejbližší sedačky. Všechny oči v autobuse směřovaly na nás. Možná kvůli velké bagáži, možná kvůli tomu, že jsme v celém voze byli jediní bílí. Ty zaplněné sedačky nám nevědomky ukazovaly, jak moc je Amerika barevná. Název čtvrti Jamaica nám mohl předem napovědět, kdo ji asi bude obývat.
Asi po půl hodině jsme z překlimatizovaného autobusu vystoupili a dostali facku od žhnoucího slunce. Rychle nás zase zchladilo metro, do kterého jsme se i se všemi zavazadly v zápětí nasoukali. Po několika neskutečně dlouhých úsecích mezi zastávkami jsme vystoupili na Manhattonu! Přesně na 42. ulici na největším autobusovém terminálu, odkud jsme měli naplánování jet do Middletown. Po několika neúspěšných pokusech dovolat se zaměstnavateli z veřejného telefonu, jsme se šli zeptat do trafiky po telefonní kartě. Černá trafikantka byla tak milá, že nás nechala zavolat z vlastního telefonu (druhý americký dobrý skutek po autobusákovi, který nám odpustil jízdné :)) V šíleném telefonátu jsem se dozvěděla, že Christine, se kterou jsme celou dobu o práci komunikovali, a měla nás čekat na místě, není v práci, a že máme přijet zítra. Jak zítra??
Když nás teda nikdo nečeká, aspoň se porozhlédneme po okolí. Vycházíme z hlavní brány Port Authority Bus Terminal a… Cítíme horký městský vzduch, kolem sviští profláklé žluté taxíky (a spěchající Newyorčané), mísí se vůně jídla, rozpáleného asfaltu, lidí a něčeho, co dělá New York New Yorkem. První dojem je impozantní a umocněný tím, že první mrakodrap, který vidíme, patří redakci novin New York Times (jako studenti médií si to opravdu užíváme :))
Rychle a s hlavou neustále se otáčející o 360 stupňů se s kufry vláčíme za naším prvním cílem – pověstným srdcem města - Times Square. Jak nám brzy dochází, v tomhle městě není nic nemožné, takže po pěti minutách proti nám stojí herec Morgan Freeman (i když jen voskový). Na Times Square nás překvapují stolky a židličky za chatrným plůtkem uprostřed (kavárna nebo odpočívárna?) a okouzluje proslulé Hard Rock Cafe. Fotíme o sto šest a všemi vjemy nasáváme tu jedinečnou kombinaci pouličního života, blikajících billboardů a nekonečně vysokých budov (i když ty úplně nejvyšší prý stojí na jižním výběžku Manhattonu).
O půl dvanácté už zase vyjíždíme z důmyslně postaveného autobusového terminálu směrem do Middletown. V ulicích stojí husté kolony aut, náš bus však vjíždí koridorem do tunelu, který ho vyplivne až za řekou Hudson ve státě New Jersey. Cestou po dálnici se zastavujeme jen ve outletovém městečku Woodbury (jeden z amerických úletů, uměle postavené nákupní město). Nevím, jestli nadšením, únavou, změnou časového pásma nebo alergií mi cestu z NYC do Middletown ztěžuje silné slzení levého oka. Hned po příjezdu na velké parkoviště v našem městečku si sedám na nejbližší lavičku, a zatímco Pepa zjišťuje, jak se dostaneme do místa M, rychle si vyměňuji čočky za brýle. Rozhodujeme se pro taxík a projíždíme mezi domy obklopenými krátce střiženými trávníčky a vzrostlými stromy.
V kanceláři rezidenčního komplexu Sutton Hill, ke kterému patří i bazén, kde budeme pracovat, nás přijímají recepční v úsměvem a se slovy, že nám tu Christine den předem vše nachystala. No vida! Třeseme si rukou i se správcem Jonem, který se pro nás brzy stává spřízněnou duší ochotnou vždy pomoci.
Všechnu cestovní bagáž si konečně skládáme na měkký koberec NAŠEHO apartmánu a plácáme si pravačkami na to, jak jsme to všechno zvládli. Máme kuchyň, veliký obývák, pokoj a koupelnu. Zařízená je jen kuchyň, jinak vše doslova zeje prázdnotou. V pokoji vedle sebe leží dvě nafukovačky s polštáři a prostěradly. Zapínáme klimatizaci a vycházíme na balkón. Z jedné strany sousední domy Sutton Hillu, z druhé zářivě zelené listnáče. Tak to je na tři měsíce náš nový domov.
