Americké autobusy: nepříliš spolehlivé, zato náležitě klimatizované

Poprvé jsme to měli zadarmo. Netrpělivý řidič nás nenechal vyhrabat drobáky na jízdné, tak jen mávl rukou a šlápl do pedálů. O tom už jsem tu psala. Omámeni štiplavým horkem v  newyorské čtvrti Jamaica jsme se i se zavazadly sesunuli na tvrdé sedačky a nechali ze sebe stékat pot. Trička bychom ze sebe nejraději strhali. Proboha proč všichni ostatní cestují ve svetrech? Nechápali jsme.

New York City

Po pěti minutách nám začal běhat mráz po zádech a svitlo nám. Američané si klimatizaci užívají na plné pecky a nevadí jim, že rozdíl venkovní a vnitřní teploty je třeba dvacet stupňů. A tak jsme i my vylovili mikiny a rázem vypadali jako ostatní. Později jsme poznali, že vydatná AC (air conditioning) nečíhá jen v autobusech, ale i na nádražích, v obchodech, kancelářích či bytech.

Cestu dálkovým autobusem lokálních linek Short Line z New Yorku do Middletownu jsme s nabytými zkušenostmi zvládli o poznání lépe. Zarazilo nás však něco jiného. Middletown je co do počtu obyvatel stejně velký jako třeba Havlíčkův Brod, odkud pocházím. Žije v něm asi 25 tisíc lidí. Jenže zatímco autobusový terminál v Havlíčkově Brodě má asfaltový povrch a moderní skleněné přístřešky, ten middletownský vypadá poněkud jinak. Je to prašné prostranství plné děr, místy až třiceticentimetrových. Cedule Short Line visí nakřivo na sloupu vysokého napětí.

Ani místní veřejná doprava není žádný med. Jednou odpoledne jsem se chtěla podívat za město do nákupní galerie, kterou místní považují za nejzajímavější místo v okolí. Zatímco my tedy cizincům doporučujeme hrady, zámky či přírodní úkazy, Američané mě posílají nakupovat.

Nejdřív jsem si myslela, že do obchoďáku dojdu pěšky. Není daleko a prošla bych se ráda, jenže… Galleria Mall se nachází ve změti mimoúrovňových křižovatek rychlostních silnic a tam bych se motala jen nerada. Podívala jsem se tedy do jízdního řádu místního emhádéčka. Jediná linka, která projíždí Sutton Hillem, jede za tři minuty nebo za hodinu a čtvrt. Vyvíjím nadpozemskou rychlost a pádím k místu, o kterém si myslím, že by mohlo být autobusová zastávka. Veřejná doprava je tu tak málo využívaná, že se tu nějakým označováním stanic nezalamují. Naprostá většina lidí se pohybuje autem a ti chudáci ostatní o smluvených místech dávno vědí.

Dobíhám a autobus nikde. Je přesně 12.55. Čekám pět minut a vzdávám to. Najednou se ke mně přiřítí náš americký plavčík Chris a radí mi, ať si stoupnu směrem na hlavní silnici. Autobus prý může mít zpoždění. Tak stojím dalších pět minut, a dalších pět minut, a najednou zpoza zatáčky líně vyjíždí linka oranžovočerné barvy. Mávám rukama jak o život, přesně podle Chrisových instrukcí. Za volantem sedí starší paní, která mi otvírá dveře.

„Jedete do galerie?“ ptám se. „Přímý autobus jede z hlavního terminálu, pojď, vezmu tě!“ halasí a bere si ode mě půldruhého dolaru. Rachotina se s patnáctiminutovým zpožděním rozjíždí a já si nepřipadám jako v Americe, ale spíš jako někde v Africe. Autobus je poloprázdný, většina osazenstva se rozpustile baví s řidičkou. O počasí, o lidech, a tak vůbec o všem. Všichni vystupujeme na konečné. Po cestě jsem z jízdního řádu vyčetla, že další autobus do galerie jede až za pětačtyřicet minut. Nechce se mi čekat u polorozpadlého stavení, tak se jdu projít po ospalém městečku.

Vracím se po půlhodině, kdyby náhodou jel o něco dřív. To se skutečně nestalo. I tento spoj měl skoro patnáct minut zpoždění. Do obřího, i když trochu obstarožního, nákupního centra jsem tedy dojela a mohla si odškrtnout první a největší zajímavost Middletownu. Tak to bychom měli.

Absence autobusových zastávek nám život zkomplikovala vícekrát. Naposledy jsme se třeba vydali do Newburghu, podle starousedlice Carol města s nejvyšší kriminalitou na východním pobřeží Spojených států, zařídit si pracovní číslo. Na internetu jsme si přesně vyhledali, že autobus staví u supermarketu Shop Rite. Ten známe, protože do něj chodíme nakupovat a máme dokonce tamní věrnostní kartu. Čekáme dvacet minut, rozhlížíme se sem a tam, a nic. Klasika. Vracíme se do apartmánu a za hodinu a půl se vydáváme na další autobus. Tentokrát raději na náš dobře známý autobusový terminál, ze kterého linka zaručeně vyjíždí. Nevýhodou je, že hlavní zastávka je od nás vzdálená půl hodiny rychlé chůze. Podruhé autobus chytáme. Pozorně se díváme z okénka, kudy že to projíždíme. U Shop Ritu skutečně stavíme, ale ne u našeho. Úspěšně jsme zjistili, že Middletown má Shop Rity dva.

Po měsíci ve státě New York mohu konstatovat, že Amerika není na autobusovou dopravu stavěná. Tady se zkrátka jezdí v plechových miláčcích, kteří mají výsostné postavení v každé rodině. A pokud se snad někdo odváží nastoupit do toho dlouhého hranatého prostředku, musí počítat se vším. Se zpožděním, bodrými řidiči a jejich nevybíravým vybíráním zatáček. Pokud se vám udělá špatně, nebojte. Všudypřítomná klimatizace vám rychle zchladí hlavu.