Ženská za volantem - vše je jednou poprvé

Tak milí čtenáři mých blogů vězte, že od mých kondičních jízd uplynou zanedlouho už  tři roky. Já našla zaměstnání, kde jednou z podmínek bylo řízení vozu. První jízdy jsem pro sychr absolvovala za doprovodu kolegyň, co už za volantem měly nějaké ty zkušennosti. Řeknu vám - balzám na duši. Jsem tomu ráda a doporučila bych to každé začínající řidičce, aby na ty první jízdy se vydala s kamarádkou nebo kolegyní, co má bohatější zkušennosti za volantem. Proč? Protože ženská, ženskou pochopí. Chlap by hned řval: "Co to zase děláš?" Ženská v klidu řekne: "Klídek! Nastartuj znovu, nic se neděje. Ti za náma si počkají. Taky se to kdysi museli naučit."

Teď už mohu hrdě prohlásit, že jsem řidička.

Pravda, ještě ne stoprocentní. Ještě se musím hooodně učit. Hooodně učit.

Ale konečně už dělám zcela automaticky a podvědomě to, co se dělat musí. Už mě neděsí, že mám málo rukou nebo najednou moc práce. Už mi auto nechcípe, už se rozjedu do kopce, už vycouvám z garáže, už zaparkuji...

Ale sebekriticky přiznávám, že více jak rok jsem měla pocit, že auto ovládá mě. Byla jsem zpočátku radostí bez sebe vždy, když jsem dojela v pořádku a nezranila ani sebe, ani nikoho jiného. Za velký úspěch jsem považovala první zaparkování mezi dvě auta, první vycouvání z garáže. Ten můj na mě koukal jak na exota, když jsem se tím doma chlubila a považovala jsem to za vrchol mých schopností a dovedností. Považovala jsem to za můj největší úspěch vhodný obdivu a pochvaly. Očekávala jsem něco jako: "Tak vidíš, jak si dobrá. Jak ti to jde. Jak to zvládáš!" No, raději se od té doby chválím sama. 

Až, když jsem seděla v autě sama, tak jsem si uvědomila, jak nebezpečné je auto zbraň. A o to víc, jsem měla z auta respekt. Dobře jsem si uvědomovala, že stačí zlomek vteřiny, který může změnit celý život...

Má první jízda se nesla ve znamení dojezdu do města vzdáleného cca 25 km a cesty zpět. To, že mi to chcíplo u prvních semaforů a já to v tom zmatku neuměla nastartovat a když se mi to zadařilo, tak byla zase červená, snad ani nemusím popisovat. Já tehdy byla víc červená než světlo na semaforu a auta troubící za mnou mě znervózňovala ještě víc. To bylo přesně to, co jsem v ten okamžik nepotřebovala. Můžu vám říct, že jsem tehdy měla sto chutí z auta vystoupit, odejít a již nikdy do něj nesednout. Ale nakonec jsem se rozjela a šťastně dojela i zpět.  A tak se stalo, že jsem za volant usedala několikrát do týdne.

Sice jsem stále měla ze všeho strach, ve městě jsem jezdila  zpočátku snad dvacítkou (přeci jenom lidi a větší koncentrace aut). Má kolegyně tvrdila, že nás předbíhali i šneci, ale  současně mě podporovala v tom, že to chce čas,že se to jednou zlomí...

Pořád jsem čekala, kdy přijde ten příslovečný zlom.

A stalo se, že jsem to ani nepoznala.

Najednou jsem s údivem zjistila, že mě to za volantem neskutečně baví, že si odpočinu, vyčistím hlavu a že je to vlastně bezvadné, že dojedu kam potřebuji, že si zaparkuji, kde je třeba. Uvědomila jsem si jedinné, že mi je najednou líto let, které jsem neprožila za volantem. Už mi nevadil ani déšť, ani mlha, ani vedra, ani sníh. Těšila jsem se na každý den, kdy jsem služebně usedala za volant. Jen dvakrát v zimě jsem neměla odvahu za volant s ohledem na stav silnice usednout. A pak jsem si řekla, že krom náledí, mě přece nic neodradí.

A neodradilo.

Když jsem s letos na jaře vracela s kolegyní, tak jsme tak po žensku cestou povídaly a najednou nás staví policajti.

"Co asi chtějí?" podivila se kolegyně.

"Nevím, rychle jsem asi nejela."

"No, připoutané jsme - tak to asi bude běžná kontrola..." 

Zastavila jsem. (Stát se mi tohle v začátcích mých jízd, stoprocentně bych nedokázala zastavit a kdoví, co by se ještě mohlo stát).

" Tak paní řidičko, jestlipak víte, že jste překročila povolenou rychlost?"

" To je možné, já to nehlídala." Přece když se ženské baví - tachometr nehlídají.

" To není možné. To je pravda. Vystupte si a pojďte se mnou."

Do práce jsem dojela o pětistovku lehčí a bez dvou bodů.  Trnula jsem hrůzou jak tohle řeknu doma.

Váhala jsem: říct či neříct to.

Rozhodla jsem se přiznat.

"Tak si představ," začala jsem nenápadně sdělovat tomu svému "že jsem dneska dostala svojí životně první pokutu."

"Fáááákt?"

"Hmmm...A že neuhodneš za co?"

"No, za co ty jsi mohla dostat pokutu?"

"Schválně?"

"Ty jsi mohla dostat pokutu jedině za blbé parkování nebo za vjezd do protisměru."

"Nene - to neuhodneš!"

"Tak za co?"

"Za překročení rychlosti."

"Ty a za rychlou jízdu??? Ty, co jezdíš jako šnek? Jedině tak, že jsi měla v obci šedesátku."

"Ne - mimo obec a 117..."

Vím, že není problém auto rozjet, uvědomuji si, jak je opojná rychlá jízda (i mě se to moc líbí), ale snad právě proto, že auto je nebezpečná zbraň a stačí zlomek vteřiny si hlídám i ten tachometr...

Přeji všem za volantem bezpečný dojezd a aby na cestách potkávaly jen takové řidiče, co za volant usedají s vědomím, že auto je sice dobrý sluha, ale zároveň může být i velmi nebezpečná zbraň.