Ženská za volantem - pozor jedu! III. (závěrečná) část

Přes víkend naštěstí za volant nemusím. Přeci nejsem tak blbá. To není možné, že jsem jediná, které to tak nejde. Řidičák má tolik ženskejch a jezdí a já jen občas zkontroluji platnost řidičáku. O víkendu se obrátím opět na přítele Googla, vyhledám si “strach z řízení auta” a snad mi někdo poradí, jak se zbavit strachu. Ačkoliv u mě nejde o strach v pravém slova smyslu, jako spíš o strach z toho, že to zase v té křižovatce udělám blbě, nebudu nic stíhat, že tam zakvrdlám čtyřku místo dvojky... A že vše co vím o řízení auta, v ten moment za volantem zapomenu.

 Zjišťuji, že zdaleka nejsem sama, kdo se potýká s těmito problémy a je mi dobře po těle i po duši.

My holky to prostě tak máme!

Mámě větší strach, jezdíme pomaleji a plete se nám kdeco a chlapi, místo aby s námi měli trpělivost a aby nás povzbuzovali, mají jen nemístné poznámky k našim schopnostem a vymýšlejí přihlouplé vtipy na ženy řidičky. Žena za volantem - auto bez řidiče.

Dočetla jsem se, že některé ženy ten jejich partner otrávil těma kecama natolik, že za volant už nikdy nesedly.

Ale taky jsem se dočetla, že to chce jen trpělivost, že každý nějak začínal a že se nemám nechat odradit.

Těším se na pondělí! Už si nepřipadám jako úplné tele, když vím, že u mnoha žen s mnohaletou přestávkou v řízení je to stejné.

Snad se po neděli něco ve mě zlomí a přijde to samo a věci, které se mi nyní zdají jako děsná věda, budu dělat zcela automaticky.

Čtvrtá dvouhodinovka.

Opakujeme jízdu z druhého dne. Instruktor mi sděluje, že když neřekne kam zatočím, mám jet stále po hlavní. Jasně, tomu taky rozumím, to je rovně a když se ta hlavní stáčí sleduji ty obrázky tučné klikatící čáry pod žlutobílou značkou a používám tu páčku pod volantem po levé ruce. Našla jsem si pomůcku – doleva je dolů, doprava je nahoru (to je totiž v holčičí řeči). Nejsem přece blbá blondýna!

Instruktor dlouhou dobu mlčí, nechytá mě za volant a nevrací zpět do mého jízdního pruhu, já nabývám pocit, že konečně umím řídit auto.

Občas ještě zakvrdlám tu čtyřku místo dvojky.

Občas mě upozorní, že musím víc doprava.

Občas mi připomene jak je nebezpečné ručkování na volantě.

Občas mi připomene, že musím udržet směr jízdy, když mám volant v levé ruce a pravou řadím...

“Všimla jste si jakou máte rychlost ?”

“Hmm...sedmdesátku...”

“A jsme kde? Jsme v obci. A jakou rychlostí se jezdí v obci?”

“No jo, ale když ta obec se přiblížila tak strašně rychle.”

No vida, pan instruktor neumí jen spílat, on se umí i smát. Prý ho nikdo tak nepobavil.

Pokračuji dál v jízdě dle instrukcí. A strašně moc se snažím, jet předpisově, správně rychle, správně řadit, správně ovládat blinkry, správně zatáčet, dojíždět do křižovatek, včas zpomalit před městem nebo když je někde omezená či doporučená rychlost. Hlídám si krajnici, zrcátka, tachometr, otáčkoměr...

“Pořád po hlavní?” Prolomím nezvykle dlouhé ticho.

“Ano: když mlčím stále po hlavní.”

“Takže doleva?” Zeptám se, ač vidím, že hlavní vede do prava.

“Kristepane, to snad ne? Vždyť je tam jednosměrka!”

Fakt nejsem a ani jsem nebyla blondýna.