Usvědčená

Mě osobně se to už nevybavuje, přece jenom půl století pobytu na této planetě nezaručuje uchování všech vzpomínek, ale číst psát a počítat už jsem prý uměla před nástupem do školy a to z toho důvodu, že jsem byla lačná po vědomostech. A že bych se v první třídě nudila? To si nevybavuji. 

Zdokonalovala jsem se. 

Vzpomínám si, že jsem už v první třídě uměla podpis mamky a v jednom případě jsem ho i využila, k čemuž jsem se přiznala až mnohem později. A že to tehdy neprasklo o tom svědčí to, že jsem podpis zvládla věrohodně.
Co si pamatuji bylo to ovšem prvně a naposledy, co jsem se podepsala za rodiče, protože ač jsem se k tomu doznala sama a dobrovolně (připadalo mi to na prvňáka jako čin hodný obdivu a pochvaly), už jsem si to vícekrát nedovolila. Moji rodiče mě za to nepochválili, obdiv jsem nesklidila a vytáčet je do nepříčetnosti jsem už raději moc nezkoušela.

S odstupem času jsem zjistila, že paradoxně nejdůležitějším z celé doby školní docházky, to co člověku zůstane a provází ho prakticky celý život, je právě jeho podpis.
Zlomky, poučky, chemické značky, cizí slovíčka a často i pravidla gramatiky odnese čas, ale podpis zůstává. Každému z nás na školu zůstane v paměti několik lotrovin, vzpomínky na svérázné pedagogy, na spolužáky, na školní výlety a na první lásky.

Ale umění číst a zejména podepsat se nás všechny bez rozdílu provází celý život.

Na našem podpisu pak často závisí nejenom naše budoucnost, nemůžeme bez něj existovat v přítomnosti a leckdy bohužel nám připomíná i minulost.

Podpis je často i usvědčujícím důkazem.

V době, kdy jsem ještě chodila do mateřské školy, jsem si odpoledne po školce potřebovala nutně odběhnout na onu malou místnost vykonat velkou potřebu. Jenomže jsem zrovna běhala venku a mamina byla ještě na nákupu, když to najednou přišlo. Tíživou situaci jsem vyřešila po svém. Na maminu bych čekat stejně nevydržela, ale kam s ním? Lesík daleko, keře titěrné, stromy skoro žádné a měla jsem zakázáno vzdálit se od bytovky. Zalezla jsem si pod schody do přízemí domu, přikrčila se a nikým nerušena jsem dala ulevit svým vnitřnostem. Ta úúúleva... Téměř nikdo by se o tom nedozvěděl, kdyby...

...kdyby mě neprozradila taková maličkost.
Sousedka ze stejného podlaží přišla v podvečer k nám a rázně vyzvala mamku:

“Vemte si smetáček a lopatku a pojďte si uklidit to h...o!”

“Jaké h...o?” podivila se mamina. A ihned se ohradila, že my psa nemáme a tak nevidí důvod, proč by to po psovi měla jít měla jít uklízet zrovna ona.

“No, jen pojďte a uvidíte!”

Vyzbrojena jmenovaným náčiním následovala mamka rozběsněnou sousedku. V rohu, pod schodištěm se choulil důvěrně známý patvar s umně naaranžovaným papírem navrchu.

“Vidíte, jo?” Ukázala sousedka na živočisný produkt.

“Vidím a co má bejt? A vůbec ...nechápu proč TO mám uklízet zrovna já?” bránila se mamina.

“Jděte blíž a uvidíte!”

Na přání rozzuřené sousedky provedla mamka bližší ohledání – klást odpor bylo v tomto případě zbytečné! Nutno dodat, že citované nářadí sebou vzala oprávněně – bylo TO skutečně moje!

Já jsem po vykonání potřeby dokončila vžitý hygienický návyk a použila papír. Co na tom, že nebyl toaletní? Měla jsem v kapsičce než obrázek ze školky a jako na potvoru vlastnoručně podepsaný a povedlo se mi to naaranžovat tak, že ten podpis byl na bližší pohled krásně čitelný.

Co dodat?