Taky řešení

Taky je jistě znáte! Myslím tím vaše spolupracovníky, kteří ví, kdy si vybrat dovolenou a když jí už nemají, ví jak si jí prodloužit. Prvotně vyzobou data, blízká státním svátkům, tak aby ušetřili den, či dva dovolené, zaberou si dny okolo Vánoc a když jim dovolená dojde mají v rukávu ještě další řešení...

Určitě jste se s nimi setkali, čerpají dovolenou bez ohledu na své kolegy a kolegyně, prostě jen proto, že tvrdí, že si o to řekli první a  tak na to mají nárok! A basta! 

Když je nejvíc práce - taky nutně potřebují dovolenou...

A zpravidla jí dostanou!

A když už dovolenou nemají, mají své řešení - marodku! "Hodí se marod" a je jim šumák, že třeba ostatní mají taky naplánovanou dovolenou a kvůli nedostatku pracovníků si o ní mohou nechat jen tak zdát.

Někteří v tom opravdu umí chodit. Obzvlášť mají-li v péči malé děti. Zažila jsem takto opakovaně chování jedné kolegyně, která když jí to v práci už lezlo na nervy pronesla:

"Zejtra nepříjdu, vezmu děti a jdu k doktoru, řeknu, že měly teploty a doktor mě nechá minimálně tejden doma."

Když tohle zopakovala dvakrát na jaře a dvakrát na podzim měla volna, o kterém se nikomu ani nezdálo.

Mě osobně nikdy nebavilo čekat v čekárně u lékaře a to ani když jsem tam byla pozvaná. Natož tam jít dobrovolně. Když mě bacil bacil vzala jsem si dovolenou, nebo jsem proležela víkend. Za celý svůj život jsem měla marodek, že bych je spočetla na prstech jedné ruky.

A na jednu marodku ovšem nejde nezapomenout. Bylo to v revolučním roce před Vánocemi. Narvaná čekárna. Z ordinace vycházeli vychectaní mladíci s neschopenkami a já v zimnici vyseděla asi hodinovou čekací dobu. Bylo mi  opravdu zle, hlava mi třeštila, protože jsem se snažila napřed léčit po svém čajem s citrónem a horkou koupelí po příchodu z práce a ráno rozpařená z postele do práce, stalo se, že můj organismus to zkrátka nedal. Rozhodla jsem se tedy po práci vyhledat lékaře. A ten na mě kouknul a zeptal se s čím jam jdu, popsala jsem mu jak týden válčím s virózou.

"A co teplotu, tu máte?"

"Nevím, neměřila jsem se. A já na teploty netrpím."

"Tak si kupte Stopangin. Další..."

Vypadla jsem z ordinace naštvaná sama na sebe, že jsem tam vůbec lezla. Po příchodu k mojí sestře, která bydlela nedaleko ordinace, jsem myslela, že umřu. Neměla jsem sílu dojít ani domů. Byla jsem domluvená, že pro mě přijede otec. Ten když mě viděl, řekl rovnou, že k doktoru jdu znovu. Přemlouvala jsem ho, že ne, že zavolám do práce, že si beru dovolenou.  Ségra mi vrazila teploměr a ač se necítím v kůži už při 37st., najednou rtuť vyšplhala k 38,6 st. A bylo jasné, že otci odporovat nemohu.

Taťka mě odvezl před polikliniku a chtěl mě i odvést, ale mě to bylo trapné, slíbila jsem, že to zvládnu. Ještě mi řekl, ať zaklepu rovnou na sestru.

To jsem si dala. Ta mě sjezdila, co si to dovoluji.

Odseděla jsem dalších asi 45 minut v čekárně, poléval mě studený pot,  třásla jsem se na celém těle a konečně na mě přišla řada.

"Tak kolik chcete napsat?" Zeptal se mě lékař, když jsem se znovu objevila v jeho ordinaci: "Stačí Vám týden?"

Zamumlala jsem cosi o tom, že nevím jak mi za týden bude, že to snad musí vědět on a s neschopenkou v ruce jsem odešla s pocitem děsného ponížení. Můžu vám říci, že mi byla hamba a měla jsem takový děsný vztek na sebe, že jsem se vůbec nechala přemluvit a k lékaři jsem se vrátila.

V ten moment jsem si připadala jak ten největší žebrák. A řekla jsem si, že i kdybych měla umřít k felčarům už nikdy. Přitom by stačilo, kdyby mi u lékaře dala při první návštěvě sestra teploměr.

Od té doby jsem měla marodku už jen 3x a z toho 1x po operaci a 1x po úrazu. Ostatní: jeden úraz (vymknutý kotník po pádu ze schodů) a asi dvě virózy jsem si  raději oddovolenkovala, abych pány doktory neobtěžovala. Nejhůř mi asi bylo, když jsem ztratila hlas a musela jsem cestovat - psala jsem na lístečky, když jsem chtěla jízdenku! Koneckonců i druhý den po pádu ze schodů jsem druhý den cestovala a celý den jsem byla v Praze.

Divila jsem se a dodnes se divím tomu, že mé bývalé kolegyni dětský lékař psal stále OČR, když já měla tuhle zkušennost. Vysvětlila mi, že žádný doktor si nedovolí pustit dítě s teplotou do kolektivu a to, že je ráno v ordinaci nemají je běžné, teploty stoupají k večeru.
 
Inu mamča, co v tom uměla chodit.
 
Anebo hloupá já, že všechno přechodím?
 
Jistě i vy máte zkušennosti s pracanty, kteří raději marodí několikrát do roka s banální rýmou, většinou jen proto, že se jim nechce zrovna pracovat či potřebují volno.
Takových mít v kolektivu víc, tak jeden nemá ani kdy čerpat řádnou dovolenou.