Proč nemůžu být spisovatelkou

Tak jsem si tak řekla, že se pokusím psát alespoň ty příspěvky do blogů pravidelně, když nemám čas psát povídky nebo rovnou romány (a že pár námětů v hlavě nosím). A tak cestou z práce nebo při vaření oběda přemýšlím o čem asi  budu psát blog. A pak se těším na to, až zasednu k notebooku a dám se do toho.    

Když se zdá, že mám kolem KONEČNĚ klid zasednout k notebooku, otevřu ho, zapnu, přihlásím se k svému účtu na blogu. Tak o čem jsem říkala, že to dnes bude? Aha - už vím! Je krátce po druhé odpoledne, když začínám psát. Jde to samo a lehce...

"My už nemáme kafe?" Ozve se ten můj z kuchyně, když předtím okolo mě prošel.

"Máme." 

"A kde? Tady žádné není..."

Zvednu se a jdu do kuchyně ukázat, že mletá káva je v košíčku vedle té plechovky na kafe, jen jsem jí tam ještě nestihla přesypat.

"Aha." Pronese má polovička a přesype kávu do plechovky. Kávu si naštěstí uvaří sám.

Vrátím se k rozepsané úvaze a zjistím, že jsem najednou úplně ztratila nit. Ten můj projde s voňavou kávou pokojem. Přečtu si napsané a chytím se, můza je zase při mě a psaní jde zase samo.

"Můžu si vzít tenhle jogurt?" Mává mi najednou dítě před očima jogurtem.

"Můžeš..." vzdychnu zhluboka a dítko spokojeně odskotačí do kuchyně.

"A my nemáme rohlíky?" Ozve se z kuchyně.

"Ale máme..." A to už se mi kroutí i prsty u nohou.

"A kde? Tady v ošatce nejsou."

Vystartím od notebooku a už od dveří vidím, že rohlíky jsou stále na kuchyňské stole, odkud je chlapci do ošatky neuklidili. Když už jsem vstala od psaní, uvařila jsem si  taky kávu, na kterou jsem dostala chuť a v domnění, že konečně budu mít kýžený klid zasedám opět k rozepsané úvaze. Jde to samo, přesně tak jsem to chtěla napsat, to je přesně ono... Popíjím kávu, uyobávám k ní vánoční cukroví...

Prásk!

"Co to bylo za ránu?" Zahalekám přes dvě místnosti do dětského pokoje, odkud se ozvala.

"Spadla ozdoba."

"Ona sama - spadla?" A s touto otázkou se vypravím obhlédnout situaci.

"No, sama..."

"Sama spadnout nemohla. Co jsi tu vyváděl?"

"Nic, jenom jsem si šel utrhnout cukroví a ona spadla." 

Došla jsem pro smetáček a lopatku, zametla pod stromečkem a když už jsem musela vstát od toho psaní, pověsila jsem právě doprané prádlo, zapnula jsem další pračku a došla jsem si i na onu malou místnost - inu káva!

Vrátila jsem se ke psaní. Přečetla jsem si, co jsem napsala, opravila určité pasáže, doplnila, co jsem považovala za nutné doplnit, chytla jsem lehce nit a začala jsem zase psát. Napadaly mě úžasné věty a větná spojení, stejně  jako ta správná slova. Ten můj opět prošel pokojem do kuchyně s hrníčkem od kávy. Koukla jsem na hodiny. Čtyři pryč. Brzy to dopíši a půjdu udělat něco k večeři.

"Co bude k věčeři?" Ozvalo se z útrob kuchyně.

" Vydržíš chvilku? Nebo jestli máš hlad něco si vezmi nebo si ohřej to od oběda!"

"A my už nemáme ten bůček s česnekem, co jsi kupovala včera?"

"Máme..."

"A kde?"

" V lednici..."

"Já ho tu nikde nevidím."

Vstala jsem, otevřela lednici, vyndala ze šuplíčku v papíru zabalený bůček.

"No jo, když ty jsi ho schovala do šuplíku - včera byl nahoře."

Zaplula jsem zpět do pokoje. Tady se nedá tvořit, tady se nedá pracovat! Sedla jsem si k notebooku a nebyla jsem schopná vnímat ani obsah toho, co jsem už napsala, natož v tom pokračovat.

Jak to asi dělají spisovatelé?

Jak si zajistí klid?

Najednou zjištuji, že nevím jak mám pokračovat. Myšlenky, které mi před chvílí lehce naskakovaly a já je jen přepisovala nepřicházejí. Opakovaně čtu rozepsané. Občas něco poopravím. Sláva! konečně jsem se chytla. Už vím jak pokračovat. Zase to jde. Psaní mi jde lehce a samo...

"Doprala ti pračka. Ty neslyšíš jak na tebe píská."

Vzteky jsem zaklapla notebook. Tady se fakt nedá psát a já už vím, proč nikdy nemůžu být spisovatelkou.