Kde domov můj? Aneb já dítě ve střídavé péči

Narodil jsem se stejně jako moje starší sestra spokojeným a šťastným rodičům. Bydleli jsme pravda u babičky a dědy, což jsou máminy rodiče, ale ve vlastním bytě a každý jsme měli svůj pokojíček. Mamka napřed byla s náma doma a taťka chodil do práce. Prostě normální rodina.

Pak začala chodit do práce i mamka a s taťkou se začali hádat. Skoro kvůli všemu, hlavně kvůli penězům. Křičeli na sebe. Tedy máma na tátu víc. A ségra do toho řvala:

"Buďte už zticháááááááááááá!"

A pak se hádal táta i s babičkou a s dědou.

Já se z toho začal počůrávat a začal jsem se v noci bát. Bál jsem se, že se něco stane. Máma řvala na tátu: "Vypadni!"

Ale to jsem já nechtěl. Měl jsem ho rád, byl to můj táta. A ségra ho taky měla ráda. Bál jsem se, že taťka odejde.

Když se taťka s mamkou nehádali, tak spolu nemluvili. Třeba taky už jsme spolu nikam nechodili, jako k tetě a tak. Ani na výlet už jsme společně nejeli. To dřív jo a byla to děsná legrace. Taťka pak s námi ani nejedl. Chodil s námi ven, hrál si s námi, ale vše pak řídila mamka.

A jednou zase na tátu děsně řvala. My už jsme byli se ségrou v posteli, ale slyšeli jsme to. Bouchly dveře. Pozoroval jsem za záclonou, jak táta odjel autem pryč. Přišla za mnou ségra a řekla mi, ať nebulím, že se táta určitě vrátí. Já ale věděl, že ne.

Mamka nám ráno řekla, že budeme už jenom s ní. Protestoval jsem, že chci tátu. Dostal jsem namazaný krajíc a facku. Tu facku jsem si nezasloužil a chleba jsem nechtěl. Chtěl jsem tátu. Ptal jsem se, kdy přijde. Prý nikdy. Ztropil jsem scénu a dostal jsem výprask.

Taťka přišel asi za tři dny, že nás chce vzít ven. Pro změnu ztropila scénu mamka. Prý si to zařídí a my budeme jen její. Vím, že běhala na úřady, že kvůli nám jeli oba dva i k soudu. Měli se s taťkou o nás dohodnout. Ale sami to nedokázali. Museli jsme k nějaké paní. Všichni! Ta si s náma hrála a ptala se nás na různé věci. V tu dobu už měl taťka kousek od nás byt. Zařídil nám tam taky pokojíčky a říkal, že se budeme střídat, že chvilku budeme bydlet u mamky a chvilku u něj. Té paní, co se mě ptala, co chci jsem řekl, že bych chtěl mít taťku zase doma a aby na něj mamka neřvala, aby se nehádali. Ta paní mi vysvětlila, že už to nebude možné.

Nechápal jsem to.

Proč nemůžou být spolu, když mají nás? Proč nás teda chtěli?

Ta paní věděla o tom, že má taťka byt i s pokojíčky pro nás, tak jsem řekl, že chci být chvilku u mamky a chvilku u taťky, ale u obou stejně. Myslel jsem, že když jsem jí to řekl, tak už to tak bude. Ségra to taky tak chtěla. Mamka nám pak řekla, že neplatí co jsme řekli my, že se počká, jak rozhodne soud. Tomu jsem zase nerozumněl. Proč někdo bude rozhodovat o něčem, co se týká mých rodičů a mě se ségrou. Myslel jsem, že jsme se domluvili.

Naštval jsem se a vzteky jsem rozmlátil jedno autíčko. Máma mě seřezala. Bulel jsem tak, až jsem se zase v noci počůral. A musel jsem zase k nějaké paní. K nějaké doktorce na duši nebo na nervy - tak to řekla mamka, a že za to prý může táta, že mě jen stresuje. Jestli mě něco stresovalo, tak jedině to, že mě nikdo neposlouchal. Já chtěl tátu i mámu na furt a když nemůžou být spolu, tak se chci u nich střídat, ale spravedlivě, aby to taťkovi nebylo líto. Proto jsem rozbil to autíčko. A pak jsem se počůral... Schválně! Chtěl jsem naštvat mamku.

To, než rozhodl ten soud, trvalo docela dlouho. Mamka nám nezitím představila strejdu, prý to bude náš nový taťka. Tak to teda ani omylem. I kdyby mi koupil všechny stavebnice z katalogu Lego - tenhle chlap mým tátou nikdy nebude.

Věděl jsem od taťky, že už konečně pojedou k soudu. Těšil jsem se na to, že budu moc být u taťky se ségrou celý týden.

Konečně měli naši papír na to, že týden můžeme být u taťky a týden u mamky.

Konečně jsme měli se ségrou celý týden taťku pro sebe, žádnou novou mamku nám nehledal. Mamka z toho, že nás má dávat na týden k taťkovi nadšená nebyla. Hádali se s taťkou pořád i před námi a zase kvůli penězům. Hádali se snad možná ještě víc. Byl to hrozný rok. Pořádně jsem nevěděl, kde mám "to doma! a co je "moje doma". Věci od mamky jsem nesměl nosit k taťkovi a opačně. Ségra z toho šílela. Rodiče se dokázali pohádat i kvůli kapesníku nebo nepodepsaném úkolu. Běhali jsme s batůžkama sem a tam, protože jsme vždycky na něco zapomněli a naši na sebe ječeli, posílali si hnusné SMSky nebo přes nás vzkazovali takové to:

"Řekni tátovi, že...."

"Připomeň mámě, proč..."

Mamka pak řekla, že už na to nemá nervy. Odstěhovali jsme se do jiného města. Bydlíme v bytě, který patří novému "tatínkovi". Jo, taky jsme byli mamce na svatbě, protože prý budeme mít bráchu nebo ségru. Mamka s taťkou (tím pravým, tím naším) teď byli zase u soudu - teď prý patříme jen mamce a k taťkovi smíme jen na návštěvy.

Je mi z toho moc smutno, zhoršil jsem se ve škole a ségra je na mamku drzá. Stýská se nám. Máme u babičky pokojíčky, kde jsem byli tak rádi a máme pokojíčky i u taťky, kam můžeme jednou za 14 dní, jen na víkend a pak nějak o prázdninách. Tady máme pokoj se ségrou dohromady. Pokoj jo, ale domov ne.