Jaká mám práva?

Mám kde spát, mám co jíst. Nestěžuji si. Mám i spoustu volného času. A povinnosti vlastně žádné. Občas mám nějakou tu potřebu, ale jinak mám život, že mě ho může i páníček závidět.

Jsem pes.

Přesně řečeno: psí holka.

Mám svůj "smradlavej pelíšek", jak říká páníček, a moc ráda se v něm válím. Nejenom celou noc, ale i přes den. Co taky dělat, když jsou páníčci v práci? Polehávám si a hlídám. 

Trhat oblečení - z toho už jsem vyrostla. Panička se pak na mě zlobila a tak jsem stáhnula uši i ocas a musela jsem na pelíšek. Jako za trest. Ale já jsem společenská a proto jsem raději s nimi v kuchyni.

Když panička vaří, skoro vždycky jí něco spadne a já jsem rychlejší než ona. Tak ochutnám i ty jejich dobrůtky a ne jenom granule (nebo někdy psí konzervu). Jednou jsem utekla s celou klobásou. To málem panička nepřežila, běžela za mnou skoro tak rychle jako já. Škoda, že jsem jí neměla možnost někam zahrabat a nechat si jí na potom (přirozeně tu klobásu). Před pelíškem jsem jí upustila a schoulila jsem se do rohu. Panička řekla, že jsem pěkná opice. To teda nejsem. Jsem pes.

Trpělivě čekám, co paničce spadne na zem. Pozoruji to z úkrytu pod stolem a nic mi neunikne. Dřív jsem se paničce pletla pod nohy a ona o mě zakopávala, tak teď pozoruji dění z úkrytu a když něco spadne, hbitě vystřelím. Když panička řekne "fuj" vím, že to nesmím.

Já rozumím.

Nejvíc asi slovu "piškůtek" -  to když slyším už vím, kam mám jít. K té bílé skříni, kde bydlí piškůtky - taková malá sladká sluníčka. Pro ty bych se postavila i na uši, kdybych to uměla. Ale stačí, že stojím na zadních a prosím. Taky rozumím, když páníčci řeknou "sedni!" nebo "lehni!" nebo "ke mě!". Jinak toho ti páníčči namluví tolik a já tomu nerozumím.

Učili mě i "dej pac", to se mi tedy nelíbilo. Divný povel. Na ten neslyším. 

Když ale mazaně předvedu celou plejádu toho, jak umím reagovat na povely, přijde sladká odměna. Tak se někdy, předvádím.

Ale někdy poznám, co mi chtějí i když páníčci nemluví. Poznám to podle toho jak se chovají. Poznám to i podle toho, jak koukají. A pak, že má jenom pes smutné oči. Páníčkové je mají taky, ale já je umím rozveselit. Dělám psí kusy.

Zajímavé je, že já třeba nemluvím vůbec a páníčci mi rozumí. Přinesu si hračku a pochopí, že mi jí mají házet a pak se o ní taháme a já u toho vrčím a cením zuby. Když zaškrábu na dveře, tak mi otevřou. Páníčci na to mají tak odporný zvukový signál, prý zvonek. Jak na něj někdo zazvoní zbláznila bych se. Štěkám tak, že můžou ohluchnout. Nemám potřebu jim připomínat po svém, že je někdo za dveřmi. Já nesnáším ten zvuk.

A když potřebuji vykonat potřebu taky si o to umím říci. Dorážím na ně tak dlouho, až se zeptají. "Co chceš? Ukaž mi to!" Tak je odvedu k těm dveřím, za kterými je ten jiný svět. Svět plný informací pro mě. Musím si to venku všechno oňufat a taky označkovat.

Zrovna tak, když mi v misce dojde voda, tak se s nimi domluvím. Napřed jsem strkala misku před sebou, abych jim ukázala, že je prázdná, ale pak jsem pochopila, že stačí odvést páníčky do koupelny. Tak si pro páníčky přijdu a odvedu je do koupelny a oni pochopí.

"Aha, ty nemáš vodičku!"

Vím, že mě mají rádi.

Někdo mě jen hladí, někdo chová jako mimino a vydrbává mi kožíšek. Malej páníček si se mnou hraje nejvíc. Někdy mě i trochu zlobí, posílá proti mě auta, co sama jezdí a to se mi nelíbí. Ráda ale běhám vedle něho, když jezdí na kole. A když mě venčí, vypadá to, že venčím já jeho.

Nikdo mi neubližuje.  

Ale páníček říkal, že bych měla mít nějaký čip, abych se jim neztratila. A páníček nechce, abych ten čip měla, protože si myslí, že mě to bude bolet. A pak taky to považuje za zbytečné týrání, když mám psí známku a jsem tak dohledatelná.

Páníček už dostal kvůli tomu, že ten čip nemám, dvakrát pokutu. Jako za to, že něco neudělal, že něco neposlechl. Já když neposlouchám, musím na pelíšek a páníček na úřad. Prý by to vyřešilo potvrzení od mého psího doktora, že mi ten čip nemůžou dát. Jenže to asi jen tak pro nic za nic páníčkovi můj psí doktor nedá a já mu to říct neumím.

Nerozumím tomu.

Utíkat nechci - je mi u páníčků dobře. Docela ráda bych věděla, jestli i já mám nějaké právo - jestli se můžu nějak vyjádřit, že ten čip nechci.

Moje panička říkala, že podle nějakého nového zákona prý jsem "smysly nadaný živý tvor" a už nejsem věc. Jasně, že nejsem věc. Jak si někdy někdo tohle mohl myslet. Tak jsem ty své páníčky poslouchala o čem bavili, až páníček řekl:

"Koukni se na ní, jak se tváří? Jen promluvit."

No jasně, že jsem k tomu chtěla říci svoje, ale mluvit neumím. 

P.S.

Jmenuji se Doriska.