Jak to vnímám já: Zestárnout spolu

Potkala jsem včera dva staříky: pána o francouzkých holích a paní s chodítkem, jak vycházeli z květinářství. Dle mého jim bylo hodně přes sedmdesát let (možná i přes osmdesát) a zarazilo mě, jak k sobě byli pozorní...

Hned jsem si pomyslela - tihle dva jsou spolu jistě více jak padesát let a stále jeden k druhému chovají úctu. Byli k sobě pozorní a milí jako ze starých filmů. Paní, kterou jsem viděla už z dálky vyjít z obchůdku dřív, se opírala o chodítko, bedlivě sledovala každý krok pána a klidným mírným hlasem ho varovala:

          "Opatrně na těch schodech. Nebo ti mám raději pomoci?"

Pán se na paní usmál, zavrtěl hlavou a opatrně sešel dva schůdky.

Ano, noblesa a snaha pomoci. A ač sama paní měla evidentě co dělat dělat sama se sebou, nabízela nezištně pomoc svému muži. Nebyla tam lhostejnost, ani nezájem. Byla tam pozornost, kterou pán oplatil milým úsměvem. Žádné řvaní a nervování se z toho, že pán je pomalý, že je nemotorný, že zdržuje.

Krásné, pomyslela jsem si!

Tihle dva taky spolu uměli a dokázali zestárnout.

     Tak jako není kouře bez ohně, jistě není ani žádné soužití bez problémů. Nevěřím totiž tomu, že jsou páry, které se nikdy nechytnou. Ale tam, kde když se mráček objeví, (a možná se přežene i nějaká ta vichřice), ale pak se nebe vymete a je bez mráčků a vše opět zaleje sluníčko, tam se daří porozumnění. Tam tu sazeničku zaseté lásky vypěstují v bohatý dobře rodící strom, jehož rozložitá koruna poskytne ochranný stín před nepříznivým počasím a přinese spoust a spoustu plodů, které mohou zůstat pod stromem, ale zrovna tak se mohou zakutálet daleko.

A tak můj obdiv mají všechny páry, které spolu vydrží po celý život, aniž by sebemenší problém řešili rozchodem nebo rozvodem. Já vím, že někdy je to těžké, že někdy to jinak nejde, ale nějak moc se stalo módní rozcházet se a rozvádět se kvůli každé blbině!

Soužití párů dokud je smrt nerozdělí je krásné, ale v dnešní době mi to rčení připadá jak z filmů pro pamětníky. Moje prarodiče z taťkovo strany smrt rozdělila dle mého předčasně a i přesto spolu prožili přes padesát let společného života, přišli o dítě a vůbec se jim život podivně zašmodrchal. Ustáli to! A babička dědu ještě o 13 let přežila. Prarodiče z mamky strany rozdělila smrt taky předčasně pár dní před 59. výročím společného života. Byli na sebe tak zvyklí, že babička dědu přežila jen o rok a pár měsíců - doslova se utrápila steskem.  A že ani s mimi se život nemazlil snad není nutné popisovat. Přesto by jeden za druhého doslova dýchali.

Moji rodiče oslavili před více jak dvěma lety zlatou svatbu a jsou jak spojení pupeční šňůrou. Když jsou bez sebe déle jak den jsou nešťastní. S věkem přišly zdravotní problémy, které jen prověřily jejich oddanost jednoho k druhému...A já své rodiče obdivuji za to, co dokáže jeden pro druhého udělat, jak si dokáží vzájemně vypomáhat a vůbec chovám k nim nesmírnou úctu. 

Zestárnout spolu a zůstat si oporou je přece to nejlepší, co může pár v životě potkat. Zestrárnout spolu, vážit si jeden druhého a ustát všechny problémy, které život přinese. Ustát je společně. Vědět, že se jeden na druhého může vždy spolehnout. Věřit si a jeden druhého umět podržet a být spolu v dobrém i zlém - to zní dneska jako ohrané klišé, které se už nenosí.

Škoda!

Viděla jsem nedávno někde pod nějakou letitou svatební fotografií otázku.

          "Prozradíte recept na to, jak spolu vydržet šedesát let?"

          "To je jednoduché, vyrůstali jsme v době, kdy když se něco pokazilo, snažili jsme se to opravit."

A v tom si myslím je ukrytá celá pravda.