Jak to vnímám já: Ženy "prý" se stydí za svůj věk...

Tak jsem si přečetla, že podle nějaké studie se prý ženy kolem třicítky stydí za svůj věk. Chápete to? No, mě se nikdo nezeptal. Škoda! Odpověděla bych naopak, že jsem ráda, že jsem překročila už padesátku a přitom 25 let vypadám pořád stejně...

Jestli jsem se někdy tak trošku styděla za svůj věk, tak to bylo možná tak před pětadvaceti lety, kdy jsem opravdu vlastní vinou vypadala na padesát. Troufnu si říci, že jsem tehdy vypadala starší než jsem dneska...

Ono to totiž bylo tak, že já už jako dítě na druhém stupni základní školy vypadala na dospěláka a dodnes cítím tu křivdu na mě spáchanou, když jsem s neteřemi a synovcem mé spolužačky šla do kina na nedělní pohádku a musela jsem si koupit lístek za dvě koruny neb mi biletářka nevěřila, že ještě chodím do základky. Děti měly vstupné za korunu a já za dvě kačky!

Chápete to? To bylo tak potupné - udělat ze mě dospěláka! Jen proto, že jsem už někdy od šesté třídy měřila 176 cm.

No pravda, na druhou stranu bych neměla problém jít na film mládeži nepřístupný...Jenže tehdy fakt byla jiná doba.

Bylo mi ani ne třicet a připadala jsem si jako padesátiletá baba. Co připadala, já jsem tak i vypadala. Účes neúčes s bílým melírem a výraz profesorky matematiky - fakt stará baba hadr! Ale s pravdomluvností sobě vlastní jsem věk sdělovala.  Svět mě považoval za starou a já byla ještě tak mladá!

No, a zatímco mé vrstevnice se v současnosti k zaoblinám postupně propracovávají a po padesátce mají taky své přednosti v oblasti hrudníku, ale i polštářky jinde a řeší to jako nanejvýš kalamitní stav, já si s tím vším spokojeně žiji. Už více jak dvacet pět let jsem stejná, zaoblená (tak dobrá pro citlivější nátury to řeknu jak to je - tlustá!). Už více jak  pětadvacet let vypadám skoro pořád stejně. Stejně usedlá, jen občas změním délku vlasů... Pravda před pár lety jsem na chvilku omládla o téměř čtyřicet kilo, takže jsem chvilku vypadala jako svá vlastní dcera, ale příroda asi chtěla abych "já" byla zase "já". Bylo to krásné, mít figuru téměř modelky užila jsem si to, ale je to pryč! Takže jsem zpět ve svém opolštářkovaném těle. Vrásky neřeším neb se mi ty v obličeji docela úspěšně (zatím) vyhýbají (na duši se sem tam nějaká samozřejmě objeví), šediny mě taky zatím netrápí. Když mě sluníčko hodně vyšísuje mou přirozenou barvu (jak to jen slušně napsat - počůrané slámy)  spraví to přeliv dle nálady. Až mě šediny jednou úplně doženou, ráda si ponechám stříbřitou elegantní barvu vlasové pokrývky - bude to ten pravý punc elegance!

To jak vypadám už neřeším!

Proč taky?

Minimálně dvacet pět let mi je to tak nějak putna. Chtěla jsem být štíhlá, zkusila jsem si to zhubnout, ale tělo se vrátilo zpět do své velké formy. (Mimochodem jako svá vlastní dcera jsem byla děsně zimomřivá a když jsem dostala virózu nemohla jsem se jí zbavit). Takže jsem usoudila, že matka příroda ví, proč mám vypadat jak vypadám. Ne všechny můžeme být štíhlými modelkami...

Nikdy jsem se za svůj věk nestyděla  a taky jsem  za celý svůj život věk nijak neřešila. Neb každý je tak starý na kolik let se cítí. Jsou mladí starci a staří mladíci. Jsou dvacetiletí, které život nebaví a mají pocit, že už je v životě nic hezkého nečeká a jsou sedmdesátiletí plní plánů, co se s vervou učí novým věcem...Takže Sorry! Já do starého železa nepatřím, mě tam ještě neposílejte! Minimálně dvacet pět let se ještě se chci naučit novým věcem. Minimálně na třicet let mám plány... A ač se mi doba odchodu do důchodu stále prodlužuje (divné!) těším se na něj jako malá holka, že budu mít čas na vše, co nyní nestíhám! (Jo prý se člověk za padesát let přerodí v nový druh Homo - nevím, co? a bude mít pomalejší metabolismus a bude žít déle. Škoda! Proč až za padesát let? Budu muset přehodnotit své plány - ty nové Homo, bych docela ráda viděla!)

Oslovení "mladá paní" v současném věku mě samozřejmě potěší, byť je to klišé a náš mladej to glosuje stylem, že prodavačka asi špatně vidí nebo že "stará paní" se blbě říká. Ovšem nejvíc mě těší, když mě někdo v mém věku řekne: "Jo, vy jste ještě mladá". Před rokem mi spolucestující ve vlaku tvrdila, že jsem ještě mladá a mohu svému ani ne desetiletému chlapci pořídit sourozence. Nestyděla jsem se za svůj věk a bez obalu jsem řekla, že už jsem ve věku babiček a ne matek. Pozorný čtenář tak vydedukuje, že profilová fotka není stará dvacet pět let (jak kdosi pod nějakým mým článkem poznamenal a doporučil mě jí vyměnit), ale asi jen šest let.  O aktuálnější foto musím někoho požádat - je to tak, že spíše fotím já, než aby někdo fotil mě!

Stará se rozhodně necítím. A jestli mě někdo považuje za starou, je to jeho problém! Já se už mnoho let stále cítím na pětatřicet.

Blížících se dvaapadesát nevidím jako katastrofu. Naopak! Už nikdo nemůže říci, že jsem mladé třeštidlo a zatím nikdo nemůže tvrdit, že jsem pomatená stará bába. Je to ideální věk pro mírné omluvitelné prohřešky paní v letech, ale i ideální věk pro to užívat si života v pravém slova smyslu - jsem už tolik let dospělá!!! A jak mě posuzuje okolí mi je úplně jedno. Pro někoho už jsem stará větev, pro někoho ještě mladá - to záleží na úhlu pohledu a na věku posuzovatele.

Takže já se rozhodně za svůj věk nestydím! A s chutí a vlastnoručně upečeným dortem si oslavím každé narozeniny!