Jak to vnímám já: Zase od začátku...

Říká se, že člověk míní a osud mění. No, já taky před více jak devíti lety opustila své rodné město, stálou práci, byt, sestru s rodinou a kamarádky s vidinou toho, že budu mámou a partnerkou a zapustím kořeny na jihu Čech, 

Já mínila, ale ne osud měnil..

...přiznávám a bez mučení, že začátky v cizím městě, daleko od původní rodiny a přátel nebyly jednoduché. Byla jsem v cizím městě sama a společnost mi většinou dělal tříletý hošík, kterého jsem od prvního okamžiku milovala. A bez nějakých podmínek. Ženské to většinou tak mají, malé děti je rozněžní...

No  a já velká holka z většího města se učila žít nejenom v cizím malém městě, s cizími lidmi, ale i část roku na úplné samotě. Často jen sama s malým dítětem jsem ani nedomýšlela, co vše by se nám mohlo stát.

Zvykla jsem si na to, že jsem byla sama a společnost mi dělalo dítko, kterému jsem obětovala vše...

Učila jsem se v cizím malém městě zvykat si na jiné lidi, nalézat obchůdky a pomalu jsem se přizpůsobovala...

...léta trvalo, než jsem našla zaměstnání. Podařilo se mi nakonec nalézt práci v oboru. Zvykala jsem si na nový kolektiv, na novou klientelu a získávala jsem pomalu a postupně u klientů co by "náplava" důvěru. Byla jsem spokojená, že jsem obstála, že jsem zvládala zaměstnání i rodinu, práci na zahradě.  Byla jsem na sebe pyšná. 

Z malého chlapečka vyrostl velký soběstačný chlapec, který už nebyl tak moc závislý na mé  osobní péči a já konečně měla čas na ruční práce, kterým jsem se ve volném čase věnovala...

Zvykla jsem si na jiné město, jiné lidi, jiné zvyky a už jsem se považovala za jihočešku...

Otec dítěte a můj partner se zdržoval v mé i chlapcovo přítomnosti minimálně, ráno ho pravda vypravoval do školy, ale když chodil do družiny, měl ho odpoledne na starost jen v pondělí a ve středu, jinak jsem čas trávila s chlapcem já. Po práci družina, nákupy, úkoly, uvařit večeři....prostě běžná starost každé ženy, co má malé školou povinné dítě...

Později chlapec chodil rovnou ze školy domů sám a zajímalo ho při mém příchodu, co jsem přinesla k jídlu a k pití...

Vařila jsem, pekla jsem, prala, žehlila, starala se o "svojí rodinu" jako každá ženská. Mrzelo mě jen jediné otec dítěte a můj partner napřed netrávil čas  ani se mnou ani s dítětem, později pak večer chvilku s dítětem, spolu jsme se setkávali jen u jídla u stolu...

Bylo mi smutno. Často jsem sedávala u televize sama. Začala jsem si připadat přebytečná. Měla jsem pocit, že jsem v té domácnosti "jen na prádlo a na žrádlo". Když jsem si posteskla, jak si připadám, dostalo se mi odpovědi, že to tak mají všechny ženské, tak na co si stěžuji... Trápila jsem se...nebylo s kým probrat mé pochybnosti, ale rodiče mě několikrát upozorňovali na to, že chlap, s kterým žiji mě jen využívá, vůbec mě nemá rád a já že jsem blbá a nevidím to...

...Zlobila se i moje ségra...

... Kolegyně v práci mě vyzývaly k tomu, abych vztah - nevztah ukončila dřív, než mě to zabije. Že ten chlap, si nezaslouží mojí laskavost a péči, že mě jen využívá, že ze mě tahá energii...

...já nechtěla ani vidět, ani slyšet. Bránila jsem dítko, co jsem víc jak devět let vychovávala, že nemůže přijít v pořadí již o druhou mámu. První, že mu umřela, aniž by jí poznal a dítě prostě mámu potřebuje...

...chodila jsem denně s migrénami do zaměstnání. Celé noci jsem v bolestech proseděla na posteli, protože už ani moje tělo nebylo schopno nějaké regenerace. V noci mě bolel žaludek, bylo mi na zvracení, abych se vyspala polykala jsem jedlou sodu, několikrát jsem i zkolabovala, ale stále jsem se snažila tam být pro "syna"...

Bolelo mě tělo, bolela mě duše, ale žila jsem pro "syna"...

Až přišel den "D" a já se dozvěděla krutou pravdu: chlap, kterého jsem bez podmínek milovala a kterému jsem věřila, mi přiznal, že mě potřeboval jen jako hospodyni a chůvu...

To vám byla taková pecka, že jsem myslela, že mě to na fleku zabije. Měla jsem sto chutí vzít ho sekáčkem mezi oči. Já devět a půl let žila život bez přetvařování se... A on s přetvařoval!!!

...domluvili jsme se,na rozchodu, který s ohledem na výpovědní lhůtu v zaměstnání trval šest bolestných neděl...

...napřed mi srdce na kusy rvalo vědomí, že denně neuvidím "mého chlapečka" To vám byla bolest, jako když vám někdo řeže do živého masa a rány zasypává solí. Já myslela, že to nepřežiji. Byla jsem na pokraji duševních sil...

...později i na pokraji tělesných sil...neb veškeré stěhování bylo jen a jen na mě. Nešlo jen o to, nanosit věci do auta, ale můj partner se ani nenabídl, že by mě pomohl odstěhovat se a odvézt mi věci svým velkým autem s vlekem... Ještě, že se nabídli kolegyně a kolega v práci...

Byla jsem mámou...9,5 let...

Ač "svého chlapce" neuvidím dospívat, mámou budu stále...Posílám mu SMSky - nereaguje. Osmělila jsem se mu zavolat, rozhovor byl strohý a krátký...

...Jeho otec mi sdělil, ať přestanu kluka citově vydírat...

Jenomže já jsem vždy jednala čestně a poctivě. Nehrála jsem si na "jako vztah" já jsem se domnívala, že partnerkou a matkou jsem a ač okolí i čtenáři mých blogů mi poskytovali zpětné vazby o tom, že je něco nesprávně, nedobře, já nechtěla ani vidět ani slyšet...

Dneska jsem už jinde. Dneska už vím, že nebudu dělat ze sebe pitomce. Prostě už ne! Naletěla jsem, pěkně jsem si naflákala a snad jsem se i poučila...Nejsem tu pro druhé - jsem tu sama pro sebe!

A dneska už můžu všem ženám a holkám vzkázat, aby vnímaly signály z okolí, aby neobětovaly svůj čas někomu, kdo si to nezaslouží....

Jediné, čeho nelituji je času, který jsem věnovala dítěti. Ty vzpomínky mi nikdo nevezme a budu věřit v to, že dobro, které jsem do výchovy vložila se jednou vrátí a zlo, že bude po zásluze velmi brzo potrestané...

...Jsem zpět ve městě, kde jsem prožila většinu života. Zadařilo se mi co se týče zaměstnání a vrátila jsem se tam, kde jsem před odchodem na jih Čech pracovala... Mám zde tu svojí rodinu, spoustu přátel, kamarádek a do života jsem si odnesla, že v dnešní době není radno být "hodná holka"...

...