Jak to vnímám já. Všichni stárneme...

Přečetla jsem si, jak Sharon Stone oplakala své stárnutí. Pro herečku je to určitě těžké, přijmout fakt, že nebude celý život mladá, šťavnatá a svěží…

Jejda. Já taky když se ráno na sebe kouknu do zrcadla, tak se taky někdy zděsím. Co se dá dělat? Stárneme všichni! Rozhodně kvůli tomu nebudu brečet.

Čas je totiž  jedinný spravedlivý ke všem.

A ošálit ho jde jen navenek.

Stále si myslím, že je dobré přijmout fakt, že stárneme, než se nechávat vylepšovat plastikami. Podle mého takové vylepšení zabere stejně jen na chvilku.  A pak musí zase následovat další "vylepšení". A než mít obličej bez mimiky, je přirozenější mít vějířky vrásek okolo očí a vrásku na čele i hluboké nosoretní rýhy. V takové tváři se dá číst. Někdy mě baví pozorovat starší generaci. Za každou vráskou lze vidět moudrost a životní prožitek. 

A pak si taky říkám: co je platná vyžehlená tvářička, když lidské tělo stejně stárne a nelze vyměnit všechny životně důležité orgány za nové, zdravé, čerstvé. Mít tvářičku dvacítky a scvrkou kůži a stařecké skvrny na rukou asi není záruka věčného mládí. Je pravda, že i to se dá poopravit.

Šedivé vlasy  lze obarvit.  Kůži na obličeji vyšponovat, prsa vyplnit implantáty, stařecké skvrny taky ostraníme a co? Omládneme pouze na pohled. Možná budeme mít lepší pocit, ale uvnitř toho vyumělkovaného obalu se bude nalézat "staré tělo".

Co dělat, když každý by chtěl žít dlouho, ale nikdo nechce být starý?

Málokdo dokáže s odevzdáním přijmou fakt, že stárne. Myslím si, že smířit se s tím je lepší a  to i pro psychiku, než obrečet každou vrásku.

Podle mě je to velké umění - zestárnout s grácií!