Jak to vnímám já: Už vím jaké to je strašit děti čertem...

Kdo z nás někdy nezaslechl, když by malý onu osudnou větu: "Počkej, když budeš zlobit, přijde si pro tebe čert..." A ono to zabralo, co?  No bodejť, každý si z dětství neseme vzpomínku na nějakého fákt hnusného zlého čerta.

Samosebou, že s přibývajícím věkem a zkušenostmi jsme poznali, že ten čert byl převlečený soused nebo někdo z kolegů rodičů, ale ve věku nějakých čtyřech, pěti let se nám při představě čerta ježilo, co se dalo...Pamatuji si jak jsem vlezla pod stůl a klepala se strachy, když k nám přišel čert...

Díky knížkám a později pak filmům, jsme si mohli později takové peklo i prohlídnout. A že bylo na co koukat, co? Takové pohádky (namátkou uvedu moje nejmilovanější s čertovskou tematikou) S čerty nejsou žerty, či Z pekla štěstí nám jenom rozšířily představu o pekle. A kdyby jenom o pekle, mohli jsme vidět i Lucifera...Pro mě nejlepší peklo je v pohádce s Čerty nejsou žerty a Lucifer v podání Karla Heřmánka je prostě nenahraditelný. Jo, božkej Kája byl taky úchvatný  Lucifer v pohádce Z pekla štěstí...

No, a uteklo několik desetiletí, pohádky jsou pro mě příjemným zpestřením a relaxem po práci a kde se vzal tu se vzal objevil se tu najednou Lucifer. A pozor, tentokráte si ho nestřihl ani jeden z výše jmenovaných Karlů...

Nejde o pohádku!

Fakt je tu Lucifer...

Ale opravdickej!

Jasně, že se  tak nazývá nezvykle teplé počasí, kdy rtuť teploměru v Evropě šplhá i nad čtyřicítku a přírodu pustoší požáry. Ale já se ptám proč?

Co jsme udělali tak strašného, že se tu objevil a pustoší, co se dá?