Jak to vnímám já: Tak jsou děti zdrojem obživy některých rodičů?

Poslouchala jsem nedělní pořad Partie. Záměrně píši poslouchala, protože jsem na to moc nekoukala. Neunikla mi zmínka o výživném pro děti. O tom, že je problém vymáhat dlužné výživné i o tom, že funguje nejednotný systém, co se určování výživného týče… Tiskem taky vyšla zpráva o tom, že by měly být nové „tabulky“. Pročetla jsem si k tomu i docela výživnou diskuzi. Hodně platících tatínků poukazuje na to, že matce dětí trvale zajišťuje jakýsi standard (leckdy i velmi slušný nadstandard), který matku nenutí hledat si zaměstnání. Spousta maminek zase spílá, jak otcové neplatí a dluží na vlastní děti i statisíce na výživném. Samozřejmě, že v případě, že má dítě svěřené do péče otec a neplatí matka, to platí obráceně....

Někdo se pohoršuje nad tím, že není jednotné výživné pro stejné věkové kategorie, protože dítě se má podílet na životní úrovni rodičů – čili kojenec může mít přiznané výživné třeba i třicetitisícové,  protože jeho otec  jinou vyživovací povinnost nemá a má nadstandardní příjmy. Ale zrovna tak stejně starý kojenec může mít stanovené  výživné jen 500,- Kč, protože je jeho otec vedený na Úřadu práce, je nemajetný, má dalších několik vyživovacích povinností...

Chcete v tom hledat spravedlnost?

Chcete najít rovnost?

Tady se klade otázka: jaké jsou skutečně potřeby takového kojence? A pak taky není kojenec jako kojenec, že? Pod označením kojenec je i nekojené dítě, kde jsou náklady na stravu vyšší… A na potřebách dítěte se mají podílet oba rodiče, takzvaně: půl na půl.

Je evidentní, že kojenec nebo batole nebo předškoláček či dítě mladšího školního věku, dítě staršího školního věku anebo student majetného rodiče, který má hradit výživné jen pro to jedno dítě, bude na tom vždy lépe, než jeho vrstevník, který má další často i polorodé sourozence a povinného rodiče vedeného na Úřadu práce jako uchazeče o zaměstnáni. Jedno je ale zřejmé: základní potřeby mají všechny děti v té které věkové kategorií stejné.

Samozřejmě, že při této úvaze  počítám s tím, že se jedná o zdravé děti. Děti zdravotně postižené mají zvýšené základní potřeby.

No, a jak jsem uvedla výše, ono se liší výživné i podle toho, jaký soud to výživné zrovna projednává a kterému soudci se dostane spis na stůl.

Nic není předem jasné.

Není z čeho striktně vycházet.

Je možno jen přihlížet k poměrům rodin, k nákladům rodin na bydlení, k počtu vyživovacích povinností a k příjmu a pak k tabulkám,které zohledňují příjem a věk dítěte....

Takže tak trochu lidová tvořivost.

A pak se divíme, že v tomto nejednotném chaosu se nikdo nevyzná.

Někteří rodiče, kteří mají děti v péči nechápou, proč mají na dítě výživné jen 1 100,- Kč a soud jim to po podaném návrhu ani opakovaně nezvýší, poněvadž druhý rodič nepracuje a zohledňuje se i to, že mu přibyla další vyživující povinnosti, A přitom třeba sousedka dostává výživné na stejně staré dítě 3 500,-Kč. V čem se tedy liší potřeby dítěte?  Tady to není o potřebách, ale o možnostech rodičů. 

Já, kdybych měla možnost podílet se na výživném, bych vycházela z dvousložkového stanovení výživného. Jedna část výživného by kopírovala životní minimum podle věkových kategorií, jak je stanovilo MPSV.  To bych považovala za potřeby dítěte. Jestliže je životní minimum dítěte do šesti let 1 740,- Kč, mělo by výživné povinného být stanoveno v poloviční výši a to bez nějakých vyjímek – to znamená 870,- Kč. Druhá část výživného by se stanovovala z platu a z majetkových poměrů poměrů – tam by se zohledňoval nadstandard - tedy možnosti rodičů. Dle mého by ale  měl být tento nadstandard do maximálně trojnásobku současného minima – tzn., je-li životní minimum dítěte nad 15 let 2 450,- Kč, výživné nad 7 350,- Kč by mělo jít na účet dítěte. Slyšela jsem i o třicetitisícovém výživném na předškolní dítě - nedomnívám se, že tu částku za měsíc malé dítě spotřebuje.

Myslím si, že řešení by bylo docela jednoduché. 

Kdyby při nástupu do zaměstnání  zaměstnavatel  dotazníkem zjistil, kolik má  jeho zaměstnanec vyživovacích povinností a částku za výživné by automaticky odváděl třeba na Úřady práce – nebo jiný institut za tím účelem zřízený, který by hradil ty potřeby dítěte... Podle mého by to byla částka, o kterou by v žádném případě dítě nemělo přijít.

Přednostně bych zaměstnávala ty, kdož mají vyživovací povinnosti, aby mohli odvádět výživné. V případě, že by se zaměstnání záměrně vyhýbali, mělo by dojít k nějakému postihu – odebrání řidičských průkazů dle mého děti ani nenakrmí, ani neošatí.

Vhodné postihy mě v tuto chvíli nenapadají.

Jenomže já si tady mohu přemýšlet,

co by bylo,

jak by bylo,

kdyby bylo ...donekonečna…

Ono je to totiž celé o odpovědnosti.

Odpovědný člověk si je vědom svých závazků a výživné většinou hradí. Hradí řádně a včas. A ten, komu odpovědnost nic neříká bude i nadále hledat kličky jak z povinnosti vyklouznout. Není tohle české specifikum: že co není zakázáno - je povoleno a co je zakázáno, to se vždycky nechá nějak obejít, že?

A pak, co si budeme namlouvat, najdou se i případy, kdy pořídit si dneska dítě s někým majetným je docela slušná záruka budoucnosti nejenom pro dítě, ale i pro toho, kdo ho potom získá do péče.

Každopádně, ať budou tabulky jakékoliv a částky výživného pro děti budou stanovovány podle toho či onoho převzatého systému, krkolomně naroubovaného do české kotliny, vždy půjde o dítě, které jeho rodiče zplodili společně. (Teď nechci polemizovat na téma, že si ženská dítě nechala, ač ho chlap  nechtěl a proto nebude platit ani omylem).

Takže povinnosti k tomu dítěti mají rodiče a ne stát!

Tohle vše je dle mého otázkou výchovy.

Výchovy a odpovědnosti.

A kde jinde se odpovědnosti člověk naučí než v rodině, že?

Taky jsem zaslechla názor: "No a co, tak nebudu platit výživné, na nás táta taky neplatil a nic se nedělo!"

Takže: když se nic nebude dít - můžeme jen snít!