Jak to vnímám já: Ta šílená přitažlivost...

teď nemám na mysli to, že někdo někoho přitahuje vzhledem, ani přitažlivost magnetů, anýbrž  přitažlivost zemskou...  ...Na chudáka ženskou!  

Tak přesně to mě napadlo, když jsem se v pondělí vracela z práce.

Vezmu to své vyprávění takříkajíc od Aljašky. 

Bylo léto, horké léto - ještě minulý týden a mě vyhovovalo obléci si šaty a bosky hurá do lehkých sandálků. Žádný svetr, žádné otravné punčocháče. Ale dorazila předpovězená studená vlna. Fakt, že jo. fakt, že to těm rosničkám vyšlo. Vyjít bez silonek k šatům bylo o zdraví. 

Sáhla jsem po krabičce se silonkami, které jsem výhodně koupila v obchodě, který se jmenuje jako hovorové oslovení chlapů, co mají svátek hned zjara a je jich v populaci docela dost. No nekupte silonky za dvanáct kaček, když jinde stojí mnohem více. A měli i velikost XL. Hurá.

Vybalila jsem ten skvost z krabičky a pomalu je navlékala. A hned jsem si říkala jsou dobrý, široký, pohodlný, a s klínkem. Stoupla jsem si, abych je vytáhla až do pasu a zjistila jsem, že mají poněkud nižší sed. Ale šlo to. Držely, ačkoliv by mohly být tak o 2-3 cenťáky vyšší...Raději jsem do kabelky dala ještě osvědčenou značku silonek, kdyby náhodou mělo dojí k nějaké kolizi, abych bez silonek někde neumrzla...

Dlouhý, úřední den jsem ustála bez úhony, silonky sem pravda občas nenápadně popotahovala směrem k pasu, ale stále to šlo. Ještě než jsem odešla ze zaměstnání, odskočila jsem si,na WC silonky jsem vytáhla jak nejvíce šly a zhodnotila to tak, že jsou sice mírně padající a lezající dolů, ale docela ujdou...

Jo, to jsem ještě netušila, co mě potká...

Druhý den, kdy byla ještě větší zima jsem natáhla úřad neúřad rifle a džisku a botasky. Nebudu přece mrznout...A hned po příchodu do zaměstnání na ně zahalekala kolegyňka:

     "Co to, že dneska bez šatiček?"

     "No, to jsem si včera dala" a vylíčila jsem  jí, co se mi stalo.

Nevím jaké zkušenosti s punčocháčema máte vy, milé ženy a dívky, co máte nějaké to kilčo navíc, ale tyhle punčochové mrchy jak začnou sklouzávat, udělají takové to brlll brlll - rulující se ruličku a než se nadějete máte srolovaný pas pod pupkem. Což o to, s tím domů dojít jde. A pokud nenosíte zrovna mini a nemusíte nikde se shýbat do regálů s punčocháčema (případně i se spoďáry) pod pupkem domů dojdete. Nebo si je povytáhnete - více, či méně nenápadně...

Tak já  v pondělí udělala pár kroků a už jsem cítila, že je něco v nepohodě. Ušla jsem ani ne polovinu cesty ze sedmiminutové chůze z práce domů a brlll brlll. A pas byl rázem pod pupkem.

Sakra!

V parku.

No, natahujte si rolující se punčocháče pod šatama? Budou na vás koukat jak na úchyla. Spokojila jsem se s tím, že s punčocháčema pod pupkem bezpečně dojdu domů. No, a představte si to, že ty mrchy se vydaly na cestu taky. Prostě na ně asi působila nějaká zemská přitažlivost: co krok to zarolování. Já se už nepotila, já rudla jako krocan a v duchu jsem proklínala ty (a teď by opravdu přišla na řadu hodně jadrná slova), protože jsem byla vzteky bez sebe.

Co nyní?

Co mám asi tak najednou dělat?

Lidi za mnou. Lidi v protisměru a já budu jako blbec tady natahovat punčocháče pod šatama?

To zrovna!

Vytáhnout je, to už nelze a za chvíli mi sjedou ke kolenům a já domů půjdu krokem připomínajícím gejšu...

Nadávala jsem v duchu na ten debilní nápad jít v šatech a v  punčocháčích.

Nadávala jsem hodně.

A taky hodně sprostě.

Nakonec jsem, lid  - nelid, pravou rukou chňapla přes šaty kraj srolovaného pasu na úrovni poloviny stehna a snažila se křečovitě silonky udržet alespoň na úrovni stehen. A nasupěná, vzteklá, červená jsem vyrazila rychlým krokem k domovu...

Ty jadrné výrazy jsem si doma nahlas už neodpustila.

To prostě muselo ven stejně jako dvanáctikorunové silonky okamžitě do koše!

         Jo, a v riflích jsem zůstala i ve středu, neb ty náhradní  - normální silonky jsem si samozřejmě zapomněla v práci v šupleti.