Jak to vnímám já: Šťastné dětství...

...není samozřejmost. Jsou v naší malebné zemi děti, co vyrůstají bez rodičů, děti co vyrůstají v péči jiných osob nebo v ústavní péči anebo děti, co vyrůstají jen s jedním rodičem. Srhnuto: nevyrůstají s tátou a s mámou... 

Nemají tátu a mámu. Zpravidla první dvě slůvka jež se dítě naučí říkat!

Nechci dneska svou úvahou zabředávat do důvodů, proč je tomu tak, že některé děti jsou jen s matkou (protože otec není uveden v rodném listě, není znám nebo požíval alkohol a další jiné důvody) nebo proč je vychovávají příbuzní, prarodiče anebo proč dítě končí v ústavu. To bych se asi upsala. 

Já se dnes chci zamyslet nad tím, že když se ve fungujícím vztahu mezi rodiči něco pokazí, že mi je líto všech dětí, kteří se stanou prostředníky mezi vlastními rodiči, jež spolu odmítají komunikovat. Nebo spolu nechtějí či neumí komunikovat. Dneska se má úvaha nese v tom slova smyslu, že nechápu, jak ten, komu dítě soud svěří do péče používá to "své" dítě jako nástroj k sobeckému prosazování svých práv: "Nezaplatil jsi alimenty - dítě ti nepůjčím! Až zaplatíš!"

Jak dítě ti nepůjčím?

Dítě není věc, natož věc k půjčování, je to právo druhého rodiče (a hradit výživné je jeho povinnost) stýkat se s dítětem. Nejde slučovat do jednoho ranku výživné a styk s dítětem. Stejně jako nejde využívat právo druhého rodiče k trestání dítěte: "Zhoršil jsi se ve škole - zapomeň na návštěvu u táty!"  Zakazovat dětem vídat se s druhým rodičem, to už je dost silný kalibr.

Ale děje se tak.

Děje se tak docela běžně!

Kolikrát si říkám, přemýšlí vůbec ti lidi co dělají?

Podívali se někdy na svět očima dětí?

Uvědomují si, že to tohle vyřizování si účtů ubližuje jejich dítěti?

Dětí, co ještě donedávna měly tátu a mámu a měly je oba stejně rádi  a najednou slýchají u mámy na tátu ošklivé věci a u táty zase nehezké věci na mámu je hodně. Přemýšlí jejich rodiče někdy o tom, že ty děti nechápou, proč táta s mámou už spolu nemluví jako dřív? Že spoustu věcí, ač se jim to snaží dospělí vysvětlit stejně nepochopí anebo, že mohou obviňovat z toho stavu sami sebe? Děti nechápou, proč novému partnerovi mámy mají najednou říkat "tati", když svého tátu mají a stejně tak nechápou, proč jim táta představí novou partnerku jako novou "mámu". Každé dítě svého tátu a mámu má - tedy až na vyjímky! Zrovna tak děti nechápou, proč nesmí za tátou (nebo mámou) jen proto, že si to druhý rodič nepřeje, nechápou proč dva lidi, které to dítě mělo rádo najednou nejsou spolu...

Když už se rodiče dětí rozejdou:

- nejsem proto nutit děti oslovovat nového partnera rodiče jako tátu nebo mámu. Nedělejte jim ze života ještě větší chaos!

- nejsem proto zakazovat dětem z jakéhokoliv důvodu setkání s  druhým rodičem. Když jste na partnera nebo partnerku naštvaní vy, nezmanená to, že i vaše dítě je ve válečném stavu. Nepodsouvejte mu to ze svého pohledu. 

- nejsem proto udělat si z dítěte prostředníka, který bude vyřizovat vzkazy mezi rodiči.

Je smutné, když se dva rozejdou a dítě touží po tom setkat se s rodičem, který ale o dítě přestane jevit zájem. Je smutné, kyž je dítě přítomno hovorům o tom, že "Ten hajzl na něj zase neplatí"!

         S odstupem času děkuji za to, že jsem měla, a po celou dobu mám rodiče, že jsem je měla k dispozici v době dětství a dospívání, že s něčím jsem chodila za mamkou a s něčím za taťkou a že moji rodiče spolu komunikovali. Jasně, že jsem někdy řekla mamce:"Neříkej to taťkovi", ale postupem času mi bylo jasné, že si vše řekli  a tak jsem mohla informace sdělovat jedno komu. Nehledala jsem úniky ani vytáčky. Neměla jsem proč lhát nebo zamlčovat, nebo říkat jen to, co jsem si myslela, že chtějí ode mě rodiče slyšet. Byla jsem naučená říkat i to špatné (stejně by se to jednou dozvěděli).

Dnes s odstupem času jsem rodičům vděčná za to, že jsem prožila krásné dětství. Moc vděčná!

Vím, že se ten čas už nikdy nevrátí, ale ve vzpomínkách to zůstává.

A o to víc mě v dnešní době mrzí, že dnešní doba, doba komunikačních technologií, odnaučila lidi spolu komunikovat. Lidi si neříkají ani špatné věci, natož ty hezké. Utíkají někam do jiných světů, třeba i do světů virtuální reality a věří, že dětství jejich dětí nějak odezní...

Dětství neodezní - dětství je nejkrášnější období lidského života (tedy alespoň by být mělo) neb je to doba, kdy by jednoho človíčka měli milovat hned dva lidi: Táta a máma!