Jak to vnímám já: Příliš mnoho hadů

Tak mě včera vytáhlo sluníčko.  A nejenom mě. Věděla jsem, že má být hezky a tak jsem se rozhodla, že v práci nebudu dlouho a odjedu na zahradu... 

Byl sice o pondělí kratší pracovní týden, ale z koukání do počítače jsem už měla unavené oči a bolelo mě za krkem, jak kdybych seděla v kanclu celý dlouhý týden. A to jsem tentokráte seděla za počítačem a psala až se ze mě kouřilo jen ve čtvrtek. Ostatní dny jsem pracovně v kanceláři toho moc nenaseděla. Zlepšující se počasí a nádherná předpověď na pátek vyzývala k tomu, jít se rýpat do záhonů. Nota bene, když letos ještě nebylo pořádně kdy...

Šla jsem si tak odpoledne přes louku k zahradě a říkala jsem si jak je nádherně: teplo a slunečno a kdyby nebyl počátek dubna, řekla bych si, že si musím dávat pozor na hady. Ale s vědomím toho, že svatého Jiří, kdy vylejzají hadi a štíři je až za čtrnáct dní, jsem se kochala teplem a svěžím vzduchem a najednou to přišlo...

Před nohama se mi proplazil had.

Zelený had.

Schoval se za kamen a já viděla jak zvedl hlavu, aby se ujistil o tom, že odejdu. Já v ten moment nebyla schopna údivem ani vykřiknou.

Zastavila jsem se a čučela jsem naprosto konsternovaná na hada a had zase na mě.

Opravdu.

V duchu se mi honilo rčení o svatém Jiří a o tom, že nejde věřit na rčení a že ještě v tomto týdnu v pondělí bylo bílo jako kdyby byly Vánoce a ne Velikonoce jsem obešla hada dostatečným obloukem a držíce se za srdce jsem rozdýchávala ten nečekaný šok. Říkala jsem si: "Klííííd! Je to dobrý. Hada jsi už potkala - už tě nic horšího nečeká..."

... Sluníčko vysílalo intenzivně své sluneční paprsky, až jsem i já lopotící se v záhonech, párkrát musela vyhledat stín. V tu chvíli jsem si vychutnávala ten božský klid a cvrlikání ptáčků...

Po několika hodinách jsem s pocitem dobře odvedené práce zkulturňováním záhonků ukončila a šla jsem zpátky.

Napřed jsem si myslela, že už je dlouho odpoledne a tak není důvod koukat si pod nohy. Ten had, co jsem ho kolem jedné uviděla, byl nejspíš letošní vyjímkou. Přesto jsem si říkala: "Dupej - hadi reagují na záchvěv země a utečou."

Dupala jsem tedy jako slon. Zvedala jsem nohy jako čáp a pak jsem si řekla, že je to blbost, potkat hada znovu. Jen jsem přestala s dupáním těsně u pravé nohy se přede mnou  do trávy poblíž řeky odplazila další zelená užovka. (Pak jsem si na obrázku našla, že se jednalo o užovku stromovou). Já si jí do té doby opravdu nevšimla. No, vzhledem k tomu, že už jsem ten den jednu viděla nebyl šok tak velký.  Infarkt se už o mě nepokoušel. Říkala jsem si: "Tak ty jsi se odplazila až sem?"

A s vědomím toho, že potkat hada potřetí je holý nesmysl mě ani nenapadlo dupat. No a tam, kde jsem potkala prvního hada se zase před mnou plazil plaz. Patrně ten první, který se tam na kameni stále vyhříval...

Co vám budu popisovat: krve by se ve mě nedořezal.

To je snad zlej sen!

Nebo snad nějaké znamení.

Nebo já nevím co?

Srdce mi bušilo a já si říkala, že potkat v jeden den ve volné přírodě hned tři hady je až přespříliš.

Rozdýchávala jsem to: zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se upokojit v tom slova smyslu, že příroda je plná různých tvorů a člověk je vlastně ten, kdo je ten narušitel. Že oni jsou tam doma a já narušila jejich teritorium... A najednou jsem se  v tom svém rozjímání jen tak mimoděk opět podívala do trávy...

A co myslíte, že jsem viděla?

Jasně, že jsem viděla dalšího hada!

Tentokráte jen malého slepýše!