Jak to vnímám já: Pochval se sama!

Když se přenesete v čase, jistě si vzpomenete si jak vás chválili: "ono nám to miminko tak hezky papá a roste a vyčůralo se do nočníčku a udělalo první krůček a řeklo první slůvko a řeklo první básničku a přineslo první jedničku."

A pak jako když to utne!

 Jedničky zevšední, básničky jsou na denním pořádku, za vyčůrání a vykakání vás nikdo nepochválí a o pochvaly začíná být nouze...

...tak nějak se vše bere jako samozřejmost.

A v dospěláckém životě?

Ruku na srdce, kterej šéf chválí před nastoupenou jednotkou?

Nikdo!

Ale zpražit vás před všemi není problém, co?

Někteří lidé si o pochvalu říkají a není jim to trapné.

Říká se, že samochvála smrdí.

Já si tedy o pochvalu neříkám. Bylo by mi to trapné  Neumím to. Vyčkávám, že si ti okolo mě sami všimnou, že jsem udělala něco, co si pochvalu zaslouží...No a páč buď okolí nevidí nebo vidět nechce nebo nečiním nic světového, pochvaly se dočkávám zřídka.

Co si budeme povídat?

Pochvala je něco jako doping: dokáže nakopnout, nastartovat k lepším výkonům a zvedne sebevědomí. Jenže se s ní v dospělém životě neuvěřitelně šetří... A přitom by stačilo tak málo:

"Dneska ti to sluší...",  řekne muž ženě při odchodu do práce. 

"Tahle barva vlasů ti sekne", pochválí kolegyně kolegyni nový účes. 

"Jste hodná, že jste mi poradila", poděkuje klient.

"Dneska jsem si pochutnala, pochvalte kuchaře, bylo to jako od maminky", sdělíte na obědě v restauraci

"Děkuji, že jsi nezapomněl odnést ty odpadky", pochválíte manžela při příchodu z práce.

"No vidíš, jakej jsi šikula, že jsi zvládl test na jedničku," pochválíte dítko...

Dnešní doba je taková, že se už tolik nekonverzuje tváří v tvář. Komunikaci nahrazují  ksichtíci-smajlíci a vztyčené palce v elektronické komunikaci...

Nezbývá než chválit se sám/sama. Bez ohledu na smrad.

Naposledy jsem se ve čtvrtek pochválila za to, že jsem si došla do jedné drogerie vytisknout fotky, které jsem si večer předtím stáhla na flešku. Očekávala jsem, že si mě všimne nějaká prodavačka a bude mi nápomocna. Hledala jsem návod v nějaké brožurce a nic. Vytáhla jsem tedy flešku, zasunula jí do známého otvoru a čekala jsem...

...dotyková obrazovka mě dovedla kam jsem chtěla, Vytiskla jsem si potřebný počet fotografií i kopie, utrhla jsem si účtenku a s pocitem zdolání osmitisícovky jsem si to hasila k pokladně.

Víte jak jsem si připadala?

Ten pocit, že jsem ve svém věku zvládla zase něco nového, ta eufórie z toho, jak jsem šikovná, že jsem si poradila, že jsem to dokázala a nikdo u toho nebyl, aby řekl: "Laduš, jsi dobrá, zvládla si to!"

Tak jsem se pochválila sama. Nikdo jinej to za mě neudělá.

A pochválila jsem se nahlas!

A ne jednou!