Jak to vnímám já: Pět chlapů na třičtvrtě kina plného dospělých žen

Tak jsem si vyrazila za kultůrou. Loni všechny ženské četly Padesát odstínů šedi. Já tedy ne. Na mě je to příliš velká bichle. Prolistovala jsem jí - prý jsou tam pikantnosti a čte se jedním dechem. No, mě nezaujala. Pikantnosti jsem nemohla najít (kdyby je alespoň vytučnili, aby mi to nedalo tolik práce)...

A najednou je možné vidět film v kině. Po pravdě raději obětuji dvě hodiny času v kině než číst rozplizlý děj o ničem.
Přišla jsem do kina, které se zaplňovalo ženami asi tak v mém věku. Spadl mi kámen ze srdce. Nejsem hříšná sama. Řada přede mnou čítala asi 12 žen a jednoho muže. Za mnou seděly asi čtyři ženy a ty sčítaly příchozí pány. Pět. Pět chlapů přišlo na padesát odstínů šedi....

Zhasli. (V kině).

Vzpomněla jsem si na Evíka v Slunce, seno, erotika, zda není na místě se uzardít ve stylu: "když já ještě žádné porno neviděla..." Ale to by mi stejnak nikdo nevěřil...

Začal film...

Skoro hodinu jsem se v kině nudila - děj nezáživný, rozplizlý a takový nijaký. Jednak mě nebavilo číst titulky, protože odvádí od děje a od pozorování zajímavých detailů a za druhé chyběla nějaká akčnost. No dobrá, pak tam bylo něco pikantního, ale tak nějak normálního. Muzika mě bavila. Děj dlouho nudil a když film skončil, řekla jsem si, že jsem asi zmlsaná Troškovým humorem a jadrnými vtipy a hlavně nějakým dějem. Nevěděla jsem, jak si to v kině odsedět a po pravdě, koukat na to doma, už bych to dávno přepnula...

Pobavilo mě, když v momentě s ledovou kostkou se z jednoho konce v řadě předem mnou ozvalo směrem ke konci řady: "Máňo, už to s tebou něco dělá?
Ač jsem nebyla ta oslovená Máňa, měla jsem sto chutí říci: "Hele nic! Je to blbost na kvadrát!"

Jinak komentáře  a poznámky zralých žen, jejich uchichtávání a hlavně výrazy po skončení filmu hovořily jasně: "To bylo jako vono, jo?"

"A co měl znamenat ten konec?"

V hloučku odcházejících jsem zaslechla: "...no a oni se pak vezmou..."

Svatá prostoto...

Každopádně vím, že na pokračování nepůjdu. Kam se světoví tvůrci hrabou na naše Babovřesky nebo Slunce seno...či Kameňák.

Padesát odstínů prázdnoty a trpnosti opravdu už vidět nemusím...