Jak to vnímám já. O hodinu více

Tak včera byly Hromnice. Na Hromnice o hodinu více.  Jak já se na ten víkend, prodloužený o Hromnice těšila.

Nebylo mi od středy valně a tak jsem poslední dny udělala jen to nejnutnější s tím, že o víkendu a o neděli prodlouženou o hodinu vše vynahradím. 

Ale člověk míní a nemoc v mém případě mění.
Potvora viróza se o mě pokouší už podruhé a tak po nocích, kdy se dávím kašlem a pastilky nezabírají nemám chuť na nic.

Ani to psaní mi nešlo lehce od ruky. Co od ruky. Mě nic nenapadalo. Mozek utlumený kašlem měl dovolenou a s každým zakašláním mě bolela celá hlava.

Včera jsem byla opět jako mátoha a protože jsem si navařila už v sobotu (kdy vysvitlo slunce a udělalo se mi na chvíli lépe a já zvládla dvě menu za sobotní dopoledne), mohla jsem využít nedělní dopoledne a odpoledne k odpočívání.

Myslela jsem, že se pustím do psaní blogu na téma Hromnice.

Začalo to dobře. Uvařila jsem si kávu a zapnula jsem televizi (musím mít zvukovou kulisu – my holky to tak máme). Diskuzní pořady až na vyjímky nesleduji. V neděli jsem udělala výjimku či spíše nestihla jsem přepnout, protože jsem nevěřila vlastním uším. A ač mi nebylo zrovna nejlépe, můj tep se zrychloval úměrně s tím, jaké otázky pan redaktor Moravec pokládal novému ministrovi financí panu Babišovi. A bylo po psaní. Zírala jsem udiveně na telku. 

Nemám potřebu se k tomu vyjadřovat – učinili tak zde již jiní.

A jestli něco trvalo déle než jiný den (třeba o tu hodinu), tak možná jen moje vzpamatovávání se z diskuzního pořadu, protože takto jsem si diskuzi nepředstavovala.

Ale jako vždy je jen a jen o můj názor.