Jak to vnímám já: Noční jízda

To, že jsem po létech oprášila řidičák, který jsem léta nosila v kabelce a usedla za volant ze mě řidičku neudělalo. Ještě ani dnes s odstupem několika let si nejsem jistá v kramflecích a vlastně se stále učím...

...bránila jsem se zuby nehty noční jízdě. Ještě nedávno jsem hlásala:

      "Za volant ve tmě ani omylem!" 

Vždy jsem se snažila dojet za světla a nevyjíždět ještě za tmy.

Jenomže vše je jednou poprvé...

A tak i já v tomto týdnu usedla za volant za tmy...

Stalo se to tak, že jsme s kolegyní měly lístky do divadla, do města vzdáleného více jak dvacet kilometrů. Když jsme tam jely poprvé, nabrala mě kolegyně do svého auta. Jenomže se stalo, že v pondělí auto k dispozici neměla. Věděla jsem to v předstihu. A připravovala jsem se na noční jízdu. Neb má jadrná kolegyně řekla, že jsem srab, když se bojím za volant  a že jde jen o to si to zkusit.  Připomněla mi, jak jsem se svého času taky bála couvat služebákem z garáže a už dávno to není problém. A že je na čase zkusit i jízdu ve tmě.

      "Neboj se to dáš! Nic na to není! Jde o to si to vyzkoušet..."

Tak jsem po práci přiběhla domů, udělala jsem ze sebe dámu. To, že tentokráte budu řídit já jsem sdělila tomu svému až, když jsem mu dávala pusu na rozloučenou. Zrovna večeřel a málem mu zaskočilo. Podivil se, protože věděl, jak se tomu, jezdit za tmy bráním.

      "Co se stalo?"

      "Hanka nemá k dispozici auto a řekla mi, že jsem srab."

      "No a když jsem ti to řekl já, tak si se naštvala!"

      "Jenomže ona mi řekla, že jsem srab a přesto se mnou do auta jde, aby mě byla oporou a byla se mnou, abych si to mohla vyzkoušet. Sama bych si to asi vyzkoušet nešla, víš?"

      "A kdy tě máme Ladu očekávat?"

      "No, až to skončí a dojedu zpátky."

      "To, aby jsme drželi pohotovost"

      "Hahaha"

Cákla jsem na sebe ještě parfém a zmizela ve tmě  a naklusala a parkoviště. Chvilku po mě se u auta objevila kolegyně Hanka a vydaly jsme se tmou za kultůrou..

Cestu jsem znala, jenomže jsem jí znala za denního světla a najednou jsem se učila mimo město hlídat si bílý pruh na krajnici a středovou čáru. Zpočátku mi velký problém dělala auta v protisměru. Špatně se mi odhadovala vzdálenost. Pak jsem zjistila, že mi ještě víc vadí auta za mnou, co se na mě nalepila a oslňovala mě v zpětném zrcátku. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na tmu rozčíslou světlem neznámého automobilu v protisměru. Hlídala jsem si krajnici a pokračovala jsem v jízdě. Do města jsme dojely v dobrém čase, já sice lehce orošená  a s pocitem vytahaných očí.

Zpáteční cesta utekla nezvykle rychle. Oči už si přivykly tmě i oslnivému světlu protijedoucích a nebyl to pro mě takový problém jako cestou tam. Já to nehlídala, ale Hanka mi řekla, že mi to cestou zpět trvalo o 11 minut méně. Odvezla jsem jí až na začátek vsi kde bydlí. Pochválila mě a řekla:

      "Vidíš, že to dáš! Zvládla jsi to. Super. Klidně ti to dám i písemně, že jsi dobrá!"

Už sama jsem se vracela tmou, což nebyl takový problém jako najít volné místo na zaparkování na sídlišti. Bylo lehce před třiadvacátou hodinou.

Má životně první noční jízda skončila.

A já s pocitem nesmírného štěstí chtěla sdělit mé drahé polovičce, jaké to bylo (myšleno v noci za volantem).  

Byla jsem na sebe tak pyšná!

Nejsem srab!

Když jsem vstoupila do bytu, byla všude tma a vše už spalo spokojeným spánkem... Ani nepočkali s jakou se vrátím...