Jak to vnímám já: No, nebudu si nic nalhávat...

Znáte to, žijete několik let v přesvědčení, že ještě nejste zas tak staří, že jen trochu víc pamatujete. Zdraví vám slouží a nějak si nechcete připustit, že roky naskakují a jsou vidět a co hůř, jsou vnímány...

...No, náš mladej, když mě chce  hodně naštvat, když mu dávám nějaké cenné rady do života, se zeptá, zda pamatuji dinosaury. Ohradím se, že zas tak stará nejsem, že pamatuji jen Šemíka, když byl ještě hříbě...

...ale, co si budeme nalhávat, můžeme se cítit stále svěže a mladě, ale ta mrcha gravitace, ta se umí prosadit. Všeobecně známý fakt je, že stárneme všichni a to už od narození, jenomže s někým si ta gravitace zahrává až běda. Nejenom, že díky ní máte třeba čelo jako šarpej, ale ženy kvůli ní nosívají bradavky proklatě nízko...

...hele moderními push-upkami lze dekolt vylepšit a vypadat svěže nebo svěžeji, když má ženská slušnou figuru může se oblékat jako mladice a když vlasy prokvetou stříbrem, lze je přebarvit, chrup opravit...ale díky gravitaci se i tělo nachýlí a prozradí, že dotyčná už není v rozpuku, ale zenit má dávno za sebou... Prostě žádné poupátko, ale stará větev.

...co se dá dělat, stárneme všichni. Někdo to zvládá s grácií někdo se s tím nehodlá smířit a někdo tomu nechává volný průchod...

Já, až do nedávna žila v přesvědčení, že důchod mě čeká za ještě docela dlouho. Hodila jsem si dneska, zase po několika letech, datum narození do kalkulačky MPSV a najednou jsem zjistila, že den "D", den odchodu do důchodu se blíží. Ta událost by měla nastat na jedenáct let a necelé tři měsíce. Napřed jsem rozradostněně zvolala:

"Hurá! Už jen jedenáct let."

A pak si budu užívat a cestovat a dělat si co chci a vyspávat a vůbec, pak si konečně začnu žít. Vyndám knížky, co jsem nečetla, rozložím šicí stroj a budu šít a budu dělat to, na co jsem neměla čas. Budu zase dělat korálky a šít na panenky a šít dekorace a oblečení a vyšívat obrazy a obrázky, budu fotit, uklidím si konečně fotky ze všech flešek a taky konečně začnu psát a napíšu tu knihu a vůbec...já už se táááááááááák strašně těším...už jen jedenáct let...

...no a pak tu euforii vystřídalo takovéto:

"Jé, já už jsem ale stará, vždyť já za chvíli budu v důchodu. To přece není možné, že  život tak rychle utekl.Člověk se ani nerozhlídl, pořádně nerozletěl a už aby skládal křídla, protože přijde podzim života..."

No, asi takhle... Nemládnu. Beru to, jak to je: mám to za jedenáct a stejně si  už více jak dvacet let připadám na pětatřicet a kdo to vidí jinak, jeho problém.