Jak to vnímám já: Na mé lince bezpečí

Už jsem se několikrát zmínila o svém dětství. Ráda na něj vzpomínám. Uteklo dřív než jsem se stačila rozkoukat...

...ale tak to asi má každý.

Kdybych tehdy věděla, že dětství uteče tak rychle a zbydou na něj jen vzpomínky, asi bych ho prožívala intenzivněji. Ale chtějte po dítěti, aby si vychutnávalo dětství, když každé se těší na to "až mu bude magických osmnáct a bude si moci dělat, co chce!" Takto se to nese napříč generacemi a mladí stáří nevěří...

Každé dítě chce být co nejdřív dospělé, aby "si mohlo dělat, co chce!" Každé pospíchá do světa dospělých. Do světa zodpovědnosti sámo za sebe...

     Vzpomínám velmi dobře jak jsem taky chtěla už být dospělá a dělat si co budu chtít...Jenže ono to vůbec není takové, jak si to dospívající myslí. Pro své rodiče budete stále dětmi i když už vám bude třeba padesát. Stále vás budou zahrnovat (často i nevyžádanými) radami a stále se k vám budou chovat jako k někomu, kdo potřebuje jejich ochranu. Vztah rodič x dítě je nastálo! Stále pro vás rodiče budou tím bezpečným přístavem, kam se budete moci přijít proradu nebopro útěchu, stále budou rodiče součástí vašeho života. A tak to asi má být. Nebo alespoň já to tak cítím. 

Přijde mi to logické.

Přijde mi to tradiční.

Přijde mi to běžné.

Přijde mi to normální...

Nevidím nic špatného na tom být (byť zezletím) s rodiči v pravidelném kontaktu alespoň prostřednictvím techniky a dle možností je navštívit, chvíli s nimi pobýt, pomoci jim, popovídat si, zavzpomínat...

Z pohledu mého partnera je to prý špatně.

Tedy to, že jsem v častém (téměř denním) kontaktu s rodiči.

Prý mám svůj život.

Ano mám!

Ale to neznamená, že pro mě rodiče přestanou existovat! Do mého života budou rodiče stále patřit.  Ne proto, že bez nich nejsem schopná udělat ani krok (jsem od nich dost daleko!) Nebo proto, že mě ještě nikdo nepřestřihl pupeční šňůru, ale proto, že byly, jsou a budou součástí mého života. Roky už si stejně dělám věci po svém - jsem přece dospělá (občas dobře míněnou radu rodičů nepřijmu, protože mám vlastní hlavu a tak si pak nabiji čumák, ale nabiji si ho já sama - je to moje životní zkušennost).

Minulý týden jsem byla u rodičů osobně. Týden je dost dlouhá doba i na to, abych se sešla s "holkama", což jsou mé kamarádky ze základky (více jak čtyřicetileté přátelství, to už je pomalu na zápis do Knihy rekordů, co?).  No, oslovovat se po padesátce "holky" je dost odvážné, ale co - my stejně vzpomínáme na to, jak jsme ještě byly holky a nepřipouštíme si jak strašně stárnou naše děti, případně jak rostou vnoučata ostatním spolužačkám! Sešla jsem se taky s bývalou šéfovou, která je jen o tři léta starší než já - takže taky ještě vlastně holka. Z rozhovorů vyplynulo, že všechny jsme v častém (moje kamarádky v četnějším osobním) kontaktu s rodiči. Žádná  z "holek" to nebrala jako nějakou úchylku či nedospělost, že řeší s rodiči stále své záležitosti, že rodiče byli nebo jsou ku pomoci, tu radou nebo pohlídáním dětí. Nyní "holky" navštěvují rodiče stále častěji, protože naopak pomalu přecházejí do rolí, kdy vypomáhají rodičům: něco zařídí, někam dojedou, něco přivezou. Shodly jsme se - my "holky", že je to běžné, normální a logické, že napřed rodiče pomáhají svým dětem, upínají se na vnoučata a pak, když je síly opouštějí, děti a vnoučata jim to splácejí. Mají to taky tak, a ač mají vlastní rodiny - stále mají nějaké to původní "doma" - kde ještě žijí rodiče: táta a máma - tedy někdo, v jejichž přítomnosti mají stále pocit jistoty a bezpečí a zrovna takové to chtějí udělat pro své děti, aby i ty se měly kam vracet, aby i ty věděly, že tu pro ně budou i když jsou dospělé. Je to prostě léty předávaná rodinná tradice.

Pro mě z toho vyplynulo, že jsem stejná jako "holky" i navzdory poznámkám mého partnera. 

Sláva! Nepřísluší mi tudíž nálepka nenormálnosti! Prostě s "holkama"zastáváme letitý tradiční model rodiny a rodinné soudržnosti.

Jsem stejná!

Vlastně ne, já za rodiči nemůžu zajít denně! Já je denně mohu zkontaktovat jen pomocí technických vymožeností!

      Asi jsem potřebovala svolat náš "holčičí babinec", abych se ujistila, že nejsem jiná, ale že jsem stejná jako moje kamarádky.

Jsem stejná v tom, že do mého života patří a patřit budou i moji rodiče. Jsem stejná v tom,  že lpím na tradicích. Že lpím na výchozí rodině. Nejde přece zapamenout na dětství a rodiče, na sourozence? Rodina podle mě není jen táta máma a děti, ale patří tam i prarodiče a další příbuzní. Vždy se prarodiče, tetičky a strýcové na výchově vnoučat (neteří a synovců) nějakým způsobem podíleli. Nemohu se zbavit pocitu, že bylo pro vývoj dětí lepší, když vyrůstaly v přítomnosti prarodičů a ostatních příbuzných. Naučily se větší tolerantnosti a podle mého taky úctě ke staří.  

Každá doba má své a z mého pohledu dnešní neúcta ke stáří  a vlastně ke všemu pramení hlavně z toho, že v některých rodinách byly narušeny letité a tradiční rodinné vztahy.

Říkávalo se, že v rodině je síla. Považovala jsem to za frázi, ale až vlastním prožitkem jsem pochopila o jakou sílu se ve skutečnosti jedná!