Jak to vnímám já: Mít svůj klid!

A teď ruku na srdce: kolikrát jste tohle slyšeli? A od koho? A v jaké příležitosti? Taky ten výraz používáte? Jasně, že všichni máme všeho plné zuby a potřebujeme mít občas TEN SVŮJ KLID.  

Každý si ale klid představujeme jinak.

Ten, kdo jedná denně s lidmi si pod pojmem klid  nejspíš představuje nebýt obklopen lidmi a je jedno jestli vleze pod duchnu, zaleze si do vany, půjde chytat ryby, vypraví se na procházku do lesa, vezme žehlení, umyje okna, nebo si jen tak sedne do křesla k televizi nebo si pustí hudbu či vezme knihu…prostě je potřeba vyčistit hlavu od myšlenek, od všeho, co za den slyšel…Klid pro něho znamená být chvilku sám se sebou…

Naopak ten, kdo s lidmi nepracuje své volno a klid tráví ve společnosti lidí a je jedno, jestli zajde na jedno nebo na skleničku nebo na kávu a poklábosí s lidmi nebo s kreditkou oběhne několik butiků…má klid od povinností, od zaměstnání, které ho třeba duševně nebo fyzicky zaměstnávalo a tráví tak čas mezi lidmi  a pro něho je to jeho klid…

 Pro mě třeba klid po práci znamenal chvilku si sednout do křesla, uvařit si kávu a na chvilku vypnout mozek:

Nemluvit!

Neodpovídat na otázky!

Nemyslet!

Ale třeba jen poslouchat telku, ač jsem nevnímala děj. Nebo někdy naopak. Děj jsem vnímala, ale slova mi unikala. často jsem listovala v letáčcích, co jsem vybrala z poštovní schránky... Popíjela jsem kávu a pomalu jsem plánovala, do čeho se pustím…

Takže jak má vypadat klid, je pro mnohé představitelné.

Otázkou je, jak dlouho má takový klid trvat?

Někomu (tedy ženám od rodiny) často stačí na regeneraci a přepnutí chvilka, někdo má představu hodně dlouhé chvíle, někomu by vyhovoval téměř celodenní a jsou tací, co vlastně mají celoživotní potřebu klidu. No, takovému jedinci bych doporučila nepořizovat si rodinu a nežít v civilizovaném světě…

Dnešní hektická doba, kdy každý tvrdí – nemám čas, moc klidu opravdu nezaručuje.

Tedy jak komu, že?

Jsou flegmatičtí jedinci, kterým nic žíly netrhá a dle mého žijí velmi spokojeným životem…

A pak jsou tu tací, ať už zatíženi duševním onemocněními, či  jiným stylem života, kteří nežijí a ani nechtějí žít uspěchaný život, kterých se nedotýká dnešní uspěchaná doba. Patrně ve slovníku výraz: Mít svůj klid nemají…mají svůj klidný a spokojený život, vzálený hektičnu...Často si říkám, že tohle jsou nejspokojenější jedinci na planetě…

Osobně si nepamatuji, že bych kdy slyšela od prarodičů, či za mého dětství od rodičů, že chtěli mít svůj klid. Tenhle výraz je totiž fenoménem dnešní uspěchané doby. Řekla bych posledních několika let.  Jasně, že žít rychle a sběsile dohnalo i mě a jeden nevěděl, kde mu hlava stojí a co má začít dělat dřív...Pak jsem si s přechodem padesátky řekla:

„kam furt tak lítáš, už jsi paní v letech nemáš potřebu furt běhat jako srna a doletět na místo s jazykem na vestě a zpocená jako myš, až za ušima…“ Mírné zpoždění by se u starší dámy mělo přece tolerovat. To bylo v době, kdy jsem ve velmi rychlé chůzi škobrtla a nevybrala jsem to a rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká… tehdy jsem si řekla – zpomal, už ti nic neuteče, nemusíš letět infarktu či mrtvici vstříc! A opravdu jsem chvilku chodila pomalým „vyhlídkovým“ krokem a už je to tu opět. Nasadím rychlý krok a zpomalit zase neumím.  Lítám jako třeštiprdlo, ač je to už ženské mého věku asi nedůstojné, jak já říkám s hlavou jsem už na místě a zadek mám ještě doma. Pak ze mě, hlavně v době skleníkového parna, stéká pot a vypadám, jak kdybych prolítla sprchou… Prostě jsem zase nasadila jak já říkám “třetí kosmickou rychlost!“ (pozor v podpatcích je to o ústa)! On to vyvolal můj přesun při stěhování, kdy jsem byla v jednom kole a stále něco odnášela a vynášela a běhala... Zase se ve mně nastartoval to, že lítám jako splašená. Třeba to bude k dobru věci, opět mě to donutí brát 144 schodů po dvou a rozhýbá se mi i metabolismus a rafička na váze se pohne směrem doleva…

Zrovna včera jsem se vinila z toho, že neumím zpomalit a vychutnávat si pomalou chůzi… Vychutnávat si každý krok a nadechnutí…vychutnávat si každé pozastavení se… a nebýt jak dostihová klisna… Smyslem života přece není, co nejdříve doběhnou do cíle s názvem věčný odpočinek – nebo chcete-li – finální klid!

Prostě občas ten svůj kousíček klidu všichni potřebujeme.

Má představa byla mít klid o víkendu, alespoň jedno odpoledne jen tak lelkovat. No, můj minulý téměř desetiletý život mi to neumožňoval, protože jsem byla především hospodyně a chůva a to opravdu na plný úvazek bez nároku na občasné volné víkendové odpoledne, které se mi nepodařilo nikdy prosadit. Svůj klid chtěl mít hlavně můj bývalý partner a to ode mě i od svého syna. Takže jsem hodně často slýchala: chci mít svůj klid, ale mě  vlastně umožněn nebyl…Já jsem se svého klidu tehdy dobrovolně vzdala a nyní ho zase postupně nabývám!

V souvislosti s přestěhováním se a s novým zaměstnáním jsou dny ještě docela hodně hektické a ještě chvilku budou, ale už se těším na to, jak  konečně budu mít svůj klid  trávený jen tak bezduchým lelkováním v křesle s pohledem „do blba“ nebo u šicího stroje a to na celé víkendové odpoledne, často až do noci...

Inu, klid pro každého znamená něco jiného.

Přeji všem poklidný víkend. Najděte si taky chvilku klidu pro sebe a když budete chtít, tak i na odpověď, co si vy představujete pod pojmem: mít svůj klid?