Tak si představte, že si čtyři měsíce před dvaapadesátými narozeninami koupíte své životně první ojeté auto. Ne tak nezačíná žádné sci-fi. To je realita. Moje realita.
Už vidím ty úšklebky - v tomhle věku si měla spíše koupit rakev a trénovat skoky. Na co jí bude auto - babě staré? No na co? No na to abych se s ním mohla přemístit kam potřebuji a nemusela spoléhat na nespolehlivé České dráhy - například.
No, tak jsem si auto koupila až v druhé polovině života. Ne, že bych ho nechtěla dřív. Taky jsem si myslela, že to bude po autoškole úplně jednoznačné, ale nebylo.
Zkrátka a dobře jsem si na to "své" auto musela počkat. Ač v době mého mládí někteří maturanti dostávali od rodičů škodovky. Já za maturitu dostala jen tři pivoňky, co mami přinesla ze zahrádky a mezi dveřmi se mě zeptala:
"Tak co, udělala?"
"Jo, mám maturitu."
"Tak na..." Vrazila mi tři rudé pivoňky a pogratulovala k úspěchu. Celou dobu studií jsem slýchala, že se učím pro sebe a ne pro rodiče. Tady bych asi měla poznamenat, že maturitu jsem si dělala při zaměstnání - stejně jako potom vysokou školu. Vzdělání jsem si zvyšovala pro sebe...
Takže zatím co mé vrstevnice měly za sebou autoškolu, já vrážela peníze do studií - na autoškolu jsem si našetřila a přihlásila jsem se do ní mnohem později. Ještě později jsem pochopila, že autoškola bez auta mi byla platná jako mrtvému zimník. Až před nástupem do nynějšího zaměstnání jsem musela oživovat řidičské znalosti a na prahu padesátky to šlo hodně ztuha. Ale vzhledem k tomu, že jsem promovala po čtyřícítce, byl mozek naštěstí zvyklý se učit.
Začala jsem jezdit služebním autem.
Rok mi trvalo, než jsem přemohla strach. Strach z toho, že něco udělám špatně, že třeba zaviním nehodu. Rok to vypadalo, že auto ovládá mě. Hrozná doba! Uvědomovala jsem si, že držím v rukou velmi nebezpečnou zbraň, kdy stačí chvilka nepozornosti nebo zazmatkování a následky mohou být fatální...
Pomalu, ale jistě mě začalo řízení auta bavit. Začalo mě vadit, že k rodičům se táhnu takovou dálku vlakem, že musím čtyřikrát přestupovat, že když nechytnu přestupní spoj z důvodů věčných výluk na trati z tříapůlhodinové jízdy se stane jízda trvající pět a půl hodiny. Taková ztráta času! Umím řídit auto, ale nemám ho.
Začala jsem přemýšlet o autě.
O svém vlastním autě.
Začala jsem si na něj šetřit.
Utekl rok.
Já dál snila.
Uběhly dva roky a já stále nadávala na cestování vlakem a dál snila o autě. O svém vlastím autě. O malém autíčku, které mě doveze, kam budu potřebovat.
Utekl třetí rok a já na internetu čerpala informace o autech. Hledala jsem, porovnávala, konzultovala na dálku s otcem...Občas jsem přeposlala nějaký odkaz týkající se ojetiny partnerovi...
A nic.
Koupit auto není jako koupit záclony nebo pračku nebo žehličku. K tomu potřebuji chlapa neb já autům přece nerozumím. Dokáži si koupit mobil nebo notebook, ale auto?
Vyprovokovalo mě chlapské osazenstvo domácnosti - pomalu syčáci uzavírali sázky na to, že si v životě žádné auto stejně nepořídím.
Vypravila jsem se na poradu k prodejci. Dostala pár rad, obhlédla vozový park a doma jsem pak sdělila údaje o jedné ojetině. Ten můj mi sdělil, že tak se auto nekupuje a poslal mi ve čtvrtek tři odkazy. Ten jeden mě zaujal natolik, že jsem si zjistila potřebné informace, zajistila a vyřídila co bylo třeba a v pondělí už jsem autem odjela.
A aby toho nebylo málo hned v neděli jsem se na týden vypravila k rodičům. Na internetu jsem si nastudovala cestu, ráno jsem natankovala, koupila jsem si dálniční známku a vypravila jsem se na 160 Km dlouhou cestu. Zpočátku bylo vše v pořádku, po ujetí asi 40 Km, když jsem zahlédla ukazatel vzdálenosti a zjistila jsem, že do západočeské metropole mám ještě před sebou šedesát kilometrů a skoro tak daleko i k našim, šly na mě mrákoty. "Holka, to jsi přecenila své síly!" pomyslela jsem si. První štreka a takto dlouhá a sama v autě a bez nějakého průvodce nebo předjezce. Polil mě pot a měla jsem sto chutí to někde otočit a vrátit se... Nejsem přece žádná baba! Já se jen tak snadno nevzdám! Splnila jsem si sen, tak se přece nevzdám jen tak snadno! Pokračovala jsem dál.
Před Plzní jem hlídala sjezd z rychlostní silnice a pak to, abych se dostala na dálnici a poprvé v životě jsem sama jela po dálnici.
Na stará kolena se učím.
Stále se učím!
Moje vrstevnice pomalu řízení auta vzdávají a já objevuji nepoznané...
Takže, abych to pojednání nějak zakončila k našim jsem se dostala za dvě hodiny a 20 minut a byla jsem na sebe pyšná!
Jedinné čeho asi lituji je to, že jsem neměla možnost usednout za volant tak o třicet let dřív.
Ale víte co?
Nikdy není na nic pozdě.
