Jak to vnímám já: Když z paměti lidí, že v zimě padá sníh, zmizí…

Tak se opět (možná pro někoho zcela nečekaně) vyplnila předpověď o počasí, že  naší českou kotlinu (tedy spíše západ, střed a sever) zasáhlo koncem února sněžení. Mokrý těžký sníh….

…už v neděli u nás na jihu mrholilo. Viditelnost téměř nulová a tak se dalo čekat, že v pondělí napadne ta avízovaná bílá hmota. Jako překvapit by to nemělo, když včera ještě stále byl únor bílý, co pole sílí. Zimní bundy se přece ještě neuklízí - stále platí březen, za kamna vlezem, tak co?

U nás na jihu celé pondělí padala voda. Hodně vody. Žádnej sníh. Ačkoliv o kousek dál v Blatné, tu nadílku měly. Tedy já zas tak moc ten sníh nemusím... 

Večer, když už jsem měla klid, jsem brouzdala po internetu a vyskočil na mě titulek, že prý Česko zasypal sníh a silnice i železnice stojí. No, o tom asi diskutovat nebudeme, kdyby nestály, po čem by asi auta a vlaky jezdily? A, že Česko zasypal sníh? Ač už jsem byla pod duchnou (internet mám v mobilu a často si před spaním brouzdáním po zprávách nahrazuji  literaturu před usnutím), vyskočila jsem z pelíšku a letěla zmonitorovat kalamitní stav:  přívaly sněhu.

Hele, nic!

Jen mokro.

Nojo rosničky předpovídaly jen západ střed a sever  a to se nás na jihu netýká…

…usnula jsem a zdálo se mi, že jsem zase malá malá holka a sáňkuji na obyčejných dřevěných sáňkách, oblečená v punčocháčích, na kterých mám huňaté modré tepláky (ty s chlupem uvnitř). Na sobě mám několik obnošených huňatých svetrů, poděděných po příbuzenectvu (já dědila oblečení po bratranci matky, takže klučičí!  Kde tehdy byly  šusťákové bundy nebo kombinézy? Jako úplně mrňavé jsme měly takové plyšové kožíšky a bundy se nosily až mnohem později). Na hlavě  mám odpornou pletenou kuklu  (šílená taky poděděná čepice, když to vidím na fotkách - vrchol elegance!) a na nohou jsem jako malá mívala galoše, jako větší mám ovšem tuleňky (to pro neznalé - to obojí byly boty. Ty první takové šedé a gumové a nosily se do nich mnohdy i bačkůrky, ty druhé takové polovysoké šněrovací, z části kožešinové zimní boty)…A sněhu je tolik, že si na sáňkování musíme hranou sáněk upravit kopec, aby to vůbec jezdilo a pak tam celá tlupa dětí dupeme, aby bylo uklouzané a padáme a válíme ve sněhu sudy a smějeme se na celé kolo... Ve vysokém sněhu si nabíráme do bot, jsme v tvářích červení, vymrzlí, ale šťastní. Sáňkujeme z úpatí posvátného kopce zvaného Mohyla (dneska v místech, kde jsme sáňkovaly už dávno stojí rodinné domky) nebo v místě zvaném rokle, kde je mnohem delší dráha, větší kopec, ale konči potůčkem, kde lecjaký sáňkař také ukončí své zimní radovánky. Na Mohylu jsme to měly se sestrou kousek, tam jsme chodily i samy. Do rokle jen s rodiči nebo se školou. Rozdováděné ze sněhové nadílky táhnu mladší sestru na sáňkách domů (obvykle přicházíme obě dvě s rampouchem jako lízátkem v ruce a s pořádnou nudlí u nosu)… Maminka nás pak posílá se převléci, (pamatuji si jak se v koupelně sušily ty odporné béžové vroubkované punčocháče, z kterých kapala voda, stejně jako z nacucaných chlupatých tepláků. Na svetrech a čepicích ještě byly kuličky sněhu, které pomalu odtávaly) a my se ségrou najednou sedíme převlečené v suchých punčocháčích a svetrech na židli v kuchyni u kuchyňských kamen. Kamna sálají, dřevo praská a my máme nohy strčené na dvířkách trouby a usrkáváme čaj s citrónem. Jsme vymrzlé na morek kosti a tak šťastné... 

Jen jsme se osušily a prohřály my, přišly na řadu boty. Maminka je vystlala novinami a byly přes noc taky u kamen, abychom ráno mohly do suchých, brouzdat se sněhem, koulovat se, sáňkovat a vyřádit se v té bílé hmotě…

Crrrrrrr......

…procitala jsem ze sna s úsměvem na rtu a vzpomínkou na to, jaké bylo mé sněhové dětství. Uvědomila jsem si zároveň jak dlouho jsem se nesvezla na sáňkách a že už ani vlastně nevím jaké to je mít nalepený sníh na svetru nebo roztávající sníh ze sněhové koule za krkem...

Tak schválně: napadal přes noc i u nás?

První má cesta z postele  vedla k oknu:  Hmm, jen pocukrované střechy a trávníky. Kde je ten slibovaný sníh?

No a pak jsem viděla na obrázcích „kalamitní stav“ v Praze. Nic proti mokrému těžkému sněhu, co láme větve a stromy, ale považovat za kalamitu čtyřcentimetrovou  vrstvičku,  byť mokrého sněhu, mi připadá hodně nadnesené. Vzpomněla jsem si na písničku od Jarka Nohavici Ladovská zima: ..."A v Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři..." Dodnes tak trefná!

Napadlo mě, co by v Praze dělali, kdyby sněhu přes noc napadlo čtvrt metru?

Co je ovšem ještě udivující, a co mě každý rok (ne)překvapuje je, že se v zimě, kdy se dá předpokládat, že se budou snášet ty bílé vločky a budou usedat i na silnice, silničáře jako vždy zima překvapí …