Tak jsem si přečetla článek o tom jak soud poslal bratry na půl roku do ústavu, potom je od odtrhnul. Hlavně jsem přelouskala výživnou diskuzi...
No, asi takto. Udivuje mě, že diskutéři dělají závěry na základě nějakého článku, kdy znají jen část informací a odsuzují soudy a soudce a sociální pracovníky a systém...
Tak předně: odpovědnost za své děti nesou rodiče. V překladu to znamená: máma a když je v rodném listě zapsaný i otec, tak i ten. Potíž je v tom, že někdy z nějakého důvodu otec uvedený není. No, když dotyčná mamina otce nezná a nic o něm neví nevím, zda domyslela důsledky svého jednání. Zrovna tak, když otce neuvede záměrně, aby měla "právo o rozhodování o dítěti" na své straně. Takže shrnuto: odpovědnost za děti v první řadě nesou rodiče - máma a táta!
To, že dneska se rodí značné množství dětí mimo manželství už taky není tak moc pobuřující...
...co ovšem pobuřující je, jsou spory, které rodiče okolo dětí vedou.
Ajajaj a to je něco!
Takže si dovolím poodhalit svůj názor: ne soudy, ne ospoďačky, ne psychologové, ale rodiče. Ano rodiče jsou zodpovědní za to, jaký naservírují svým dětem život. Jejich žabomyší války okolo styků dítěte s druhým rodičem, jejich výměny názorů před dětmi, jejich slovní osočování druhého rodiče a případně nelichotivé výpady na jeho partnerky nebo partnery, jejich dělání si naschválů a podávání trestních oznámení či podávání předběžných opatření, nebo domáhání se svého výkonem rozhodnutí mluví o jednom jediném! O nezralosti lidí nazývajících se rodiči! Protože se v tu chvíli chovají hůř než malé děti na pískovišti...
Často se sama sebe ptám: stál rodičům v té inkriminované intimní chvilce někdo s pistolí u hlavy a nutil je zplodit dítě?
Jistěže ne!
Když nedomysleli důsledky svého počínání do finále neměli by asi být rodiči.
A pak je pro mě s podivem, že když chcete osvojit dítě, musíte projít kurzem přípravy včetně psychotestů, ale jinak můžete plodit a plodit a plodit bez toho aniž by někdo zjišťoval jak jako rodič obstojíte... ???
Absurdita, co?
...takže až příště, vážení kritici, budete chtít pranýřovat soudy a sociálku trochu přemýšlejte o tom, že kdyby se ti rodiče, chovali jako rodiče a jednali v zájmu svých dětí, nemusel by soud učit děti "mít rád druhého rodiče".
Jedno je jisté - partnerství nebo manželství nemusí trvat věčně, ale rodiče budou rodiči stále!
A málokdo si zachová v rodičovské úloze čistou hlavu a jasnou mysl. Smutné je, že se stalo trendem dnešní doby "mít papír na dítě" to znamená mít rozsudek o tom, že tomu kterému rodiči bylo dítě svěřeno do péče. A ten rodič to považuje za trumf, za post vítěze a považuje se za někoho, kdo má pravomoc klást si podmínky...
Hrozné!!!
Dalším nešvarem dnešní doby je institut takzvané střídavé péče, kterou já považuji za spravedlivou jen pro rodiče, aby každý měl to své ( jako děcka peroucí se o kyblíček na písku, aby nevřískala dáte jim ještě jeden kyblíček!). Sama za sebe, bych jako dítě chtěla mít tátu i mámu pořád u sebe a rozhodně bych nechtěla jako dítě být týden v kolektivu jiných dětí a jiných dospěláků a druhý týden zase jinde. Měla bych z toho takový chaos v té své dušičce, že bych nikde neměla domov, že bych měla jiné hračky a jiné rituály, že by se ani nedalo divit tomu,kdybych začala koktat nebo chodit pozpátku. Vždycky, když slyším o střídavé péči, naježí se mi chlupy se snažím představit si, že týden budu chodit do práce někde jinde, okolo mě budou jiní lidé a budu bydlet v jiném městě a spát v jiné posteli a přivykat na jiné město, jiný režim, jiné zvyky a další týden to bude zase jinak a takto se mi to bude střídat týden po týdnu a já nebudu za chvíli vědět kde jsem, čí jsem, kdo jsem a kde vlastně co mám? Někdy si říkám, že takový způsob života snad vyvolá i schizofrenii anebo uspíší propuknutí Alzheimerovi nemoci. Ne, takový život bych já jako dospělá, natož jako dítě nechtěla. Dle mého názoru je to proti přirozenosti. Samozřejmě, že odborníci z řad psychologů mohou mít zcel jiný názor. Někdy si říkám, zda by si tu střídavou péči napřed aspoň na rok neměli vyzkoušet sami na sobě její zastánci?
Dítě opravdu není věc: nejde půlit.
Dítě nejde ani naklonovat (možná v budoucnosti tomu tak bude a odpadne spousta dnešních problémů). Každá máma a každý táta by se měl v době rozhodování o děti vcítit do svého dítěte a chvilku popřemýšlet jako to dítě. Neprosazovat to své dospělácké a právně spravedlivé, ale to pocitové a dětské... Někdy rodiče vůbec neslyší, co děti říkají, nevnímají, co jejich děti chtějí a vnucují jim jen svoje názory a představy, ať už formou zastrašování nebo kupováním si jejich přízně...
Už slyším tu odezvu na mé dnešní zamyšlení, že jsem nějak moc chytrá a že si vše představuji jako Hurvínek válku a že za vše můžou hrozné a šílené sociálky a podplacení soudci.
Kdepak!
Ani omylem!
Za vše mohou rodiče. Sociálky, psychologové nebo soudy se snaží najít řešení, východisko a někdy prostě necitlivě zasáhnou nebo rozhodnout tak, že to vzbudí přinejmenším údiv.
Nespílejte soudům, nespílejte psychologům, nespílejte sociálkám, odpovědnost mají především a hlavně mají rodiče (pokud jí ovšem nebyli zbaveni). Rodiče přivedli na svět dítě . A teprve to, že se chovají nezodpovědně, zapříčiní, že přicházejí na řadu instituce.
Dítě opravdu není věc a už vůbec není na světe proto, aby si jeho rodiče díky němu vyřizovali mezi sebou účty, řešili svá přebubřelá ega nebo dokazovali kdo má na slovutnějšího právníka, který mu vymůže to "jeho" právo! Když už jsem u těch práv, právem dítěte je právo a šťastné dětství, na tátu a mámu. Na tohle mají rodiče dětí myslet v dobách, kdy se jejich soužití rozpadne. I když se manželství nebo partnerství rozpadne, rodič rodičem zůstává...a rozumní, vyzrálí a zodpovědní rodiče se domluví. Neřeší je ani sociálka, ani psychologové a soud jen schválí jejich dohodu. Nepotřebují pak žádné rozhodčí, poradce a nelítají na instituce, aby za ně řešili to, čeho sami nejsou schopni...
... Král Šalamoun, když se dvě matky přeli o jedno dítě, kdo je jeho matkou, chtěl dítě rozseknout napůl, aby každá měla půl. Pravá matka to nedovolila, raději se dítěte zřekla. Chtěla bych tím rodičům vzkázat: nechtějte půlit děti, nechtějte vše napůl, nechtějte spravedlivou půlku v případě, kdy se jedná o dítě. Zůstaňte rodiči i za cenu toho, že čas, který dětem budete věnovat bude kratší, ale o to víc a intenzivněji ho s dětmi prožívejte.
Rodičem se člověk stává na celý život, ale dětství dětem rychle uteče.
Osobně bych přála všem dětem, aby po celou dobu krátkého úseku dětství měli vedle sebe stále milujícího tátu a milující mámu a aby vyrůstaly a taky dospěly v jejich společné péči.
