Jak to vnímám já: Kde můžu - pomůžu, když můžu - pomůžu, i když skoro nemůžu...

Na sobotu jsem měla naplánováno, že se zúčastním jednoho výročí. Z mého pohledu dobře naplánovaná záslužná akce, pro kterou jsem snadno získala i spojence 

     "... jo a v sobotu, se chci jít podívat na oslavu!"

     "Na jakou oslavu?"

     "No, četla jsem, že Psí útulek slaví deset let."

     "No vidíš, to ani nevíme!" řekl otec, když jsem po svém příjezdu za nimi nahlas plánovala, co mě o víkendu čeká a nemine. Paradoxně ani neprotestovala mamka, která vždy mojí krátkou návštěvou u nich komentuje jako, že jsem věčně někde v prachu, nebo se domluvím s holkama (myšleno jednak spolužačkami na večeři, ale i s neteřemi na nějaké to courání po městě a po obchodech) Naopak! Dodala:

      "A ne, aby jste tam šli s prázdnou!" 

     "No to by mě nenapadlo ani ve snu, nevzít nějaký ten pamlsek pro pejsky!"

Otec hned obvolal neteře, zda vůbec o takové akci ví. 

Párkrát už jsem tu zmínila, že jsme jako děti nikdy psa neměly, že jsem věděla, co je mít pejska jen od babičky a později, když otec psa pořídil pro vnoučata a ten nakonec skončil u našich na zahradě, byl čtyřnohý kamarád součástí života celé smečky, která mu podřizovala život. Když jeho život vyhasl byla to rána pro celou rodinu.

Já sama nyní už několik (skoro devět let) obývám novou domácnost se psí dámou, o které jsem se taky zmiňovala. A nebylo to jednoduché zvyknout si na psa v domácnosti...Dneska, když přijdu z práce a ona je třeba s páníčkem na chalupě, tak mi tam ta chlupatá potvora docela chybí.

Takže bylo mojí povinností jít podpořit tuhle akci, přinést něco málo pamlsků, zakoupit nějaký drobný upomínkový předmět a zakoupit si časopis k desátému výročí založení útulku. Tyhle akce dle mého mají smysl. Vím, co konkrétního podpořím.

Jo, taky nesmím zapomenout zmínit se o jedné vyhlášené místní cukrářce, která připravila stylové občerstvení pro páníčky s psí tématikou...

Když jsem si pak večer pročítala časopis, bránila jsem se slzám, když jsem pročítala smutné osudy některých pejsků, kteří museli odejít za Duhový most (tenhle výraz se mi začal líbit).

Ale věřím, že je více pejsků, kteří našli nový domov, jen o nich jejich páníčkové do časopisu nenapsali. Takže doufám, že další číslo časopisu bude mít obsah o hodně veselejší.

Mrzelo mě hodně i  to, že mi od rána nebylo nejlépe a já šla na akci s neuvěřitelnou migrénou, ale to ovlivnit neumím. Prostě i když skoro nemůžu - ráda pomůžu!

Takže psím útulkům zdar a ani granulku psího krmiva na zmar!

A teď mě napadlo, co takhle finančně podpořit třeba tento útulek? Stačilo by napsat pár povídek o našich čtyřnohých kamarádech, najít nějakého vydavatele a část výtěžku z prodeje zaslat psímu útulku...

...tak já, už bych tři příspěvky povídkové knihy s názvem DUHOVÝ MOST měla a věděla bych přesně, který útulek bych podpořila!