Jak to vnímám já. Jsem padesátník, no a?

Když si vzpomenu na to, že jako dítěti  mi sotva zletilí připadali staří a když jsem zezletila, že třicátníci pro mě byli starci a ve třiceti jsem si myslela, že má padesátník mít doma rakev a trénovat skoky, nedomyslela jsem, že i mě jednou bude těch padesát.

Po pravdě, ještě mi pořádně nedocvaklo, že už jsem tak stará. 

Co stará?

Já  možná trochu víc pamatuji, ale cítím se stále na pětatřicet.

Tedy, abych byla upřímná. Někdy mě ráno bolí celej člověk, mám pocit, že na mě padla kladrubská katedrála, ale jen co to rozchodím, zjistím, že mi je zase 35.

Nikdy jsem nesnášela vstávání. Budík je můj nepřítel. Nesnáším vstávání na povel! Ještě celé zmuchlané mi dá  práci "hodit si ksicht". Ačkoliv v mém případě to znamená použít jen řasenku a tužku na oči, ale to jen proto, abych nevypadala tak unyle. A protože mé ranní rozjezdy jsou delší, často z lenosti a pohodlnosti ksicht nehodím. Lidi okolo mě už si na mě beztak zvykli. Namalovaná nenamalovaná, ono to vypadá v mém případě stějně (pryč jsou doby, kdy jsem nosila tak černé oči, že to mohlo vypadat, že nám bouchly kamna).  Představa, že bych ráno nanášela kila make-upu a večer to zase pracně odličovala? No, to by mě šlehlo!

Cestou do práce se snažím zhluboka dýchat a jdu pomalu, abych si to vychutnala (včera bylo nádherné svítání). Tedy, když jde před mnou kuřák, jsem otrávená.  A to doslova! To tak: vdechovat nikotinové zplodiny. Zachvátí mě tuberácký kašel a musím přidat do kroku, abych ho předešla (alespoň mám pohyb). 

Když se vracím ze zaměstnání, vezmu to přes obchod a dovleču igelitku s nákupem. Pro upřesnění - v igelitce je toho stále méně, za stále více peněz.

Přivleču nákup a uvítá mě pes, očenichá obsah tašek, mě a letí do kuchyně. Ví, že se bude vyndavat nákup (co kdyby něco upadlo?). V závěsu za psem přiběhnou chlapi a oba se stejnou otázkou: "Co máš k jídlu?" Vždy mám něco na teď na honem, na potlačení velkého hladu. Převleču se, uklidím si pracoviště a stoupnu k plotně - vařím večeři, co někdy zbyde na druhý den k obědu. Po večeři mě čeká nádobí a skoro pokaždé i vytírání celého bytu (pes je pes a chlupy jsou všude). Jo, ještě jsem zapomněla, že někdy stihnu mezi vařením zapnout pračku a jít pověsit prádlo, někdy odběhnu zkouknout druhou polovinu pořadu Prostřeno a nejdřív kolem půl deváté večer mám KONEČNĚ čas pro sebe. Takže, když to spočtu, nezastavím se víc jak 14 hodin.

A pak si konečně sednu!

Většinou k televizi a někdy píši blog (někdy i několik), někdy žehlím, někdy si vezmu ruční práce. Potřebuji přepnout a zaměstnat mozek jinak. Někdy potřebuji zaměstnat ruce. Někdy zaměstnávám ruce i mozek současně.  V od jara do podzimu je to zahrada. Sázím, okopávám, pleji, zalévám, sklízím a zavařuji. Mé ruce a mozkové závity dostávají volno až kolem půlnoci. Jako sova straším často i přes půlnoc a pak je to ranní vstávání pro mě tak problematické...

A tak je to stále dokola: stále v pohybu, stále mozek ve střehu. Pořád mám pocit, že toho stíhám málo, že toho vím málo, že mám ještě možnosti něco udělat a něčemu se naučit. Chodila jsem na kurzy pečení a zdobení dortů, ráda bych se ještě naučila hrát na kytaru a ještě bych si ráda osvojila nějaké rukodělné techniky.

A to mi je víc jak padesát. No a? To přece není žádný věk. To je jen číslo. To, že mi už bylo padesát jen znamená, že mám jako datum narození určitou cifru, ale jinak nic.

Připadá mi, že mám energie víc než, když mi bylo třicetpět a tak nechápu, jak si někdo může myslet, že padesátiletí jsou staří. I já se už milionkrát omluvila v duchu těm, co jsem je v padesáti posílala trénovat skoky do rakví. Jak já tehdy byla mimo mísu.

Dovolím si na závěr podotknout, že až dnešní třicátníci za dvacet let zmoudří, budou si taky připadat stále mladí a nebude se jim líbit, že je mladší generace odepíše...

A možná přijdou na to, že v padesáti život nekončí!

V padesáti  život začíná!