Jak to vnímám já. Jsem jaká jsem

Jsem taková jaká jsem. Řekla bych, že na dnešní dobu jsem hodně, hodně tolerantní.  Ale taky jsem možná staromódní...

Přečetla jsem si  blogy o tom Jak uspokojit ženu nebo o Výchově dívek v Čechách, aneb Holky proberte se a o oba dva mě přinutily shrnout to v jedno a napsat vlastní úvahu.

Vzpomněla jsem si při čtení blogu Veroniky Boháčkové na dobu, když jsem dospívala. O značkovém zboží se nám mohlo zdát, mobily nefrčely (my jsme doma neměli ani pevnou linku), vysedávat nad kávičkou v kavárně se nenosilo a přesto vzpomínám na dobu svého dospívání ráda. Oblékání - to byla lidová tvořivost. Když jsem chtěla být "in" a mít na vlastnoručně ušité letní oranžovočervená bundě nápis Coca-Cola, prostě jsem si ho tam napsala bílou temperou po každém vyprání. Nápis jsem si pomocí čtverečkové sítě jednoduše zvětšila z nějakého nápisu a přes kopírák přenesla na záda bundy (kde tehdy byly tehdy kopírky nebo internet?) Punc originálu tomu kousku dodalo, že jsem na zip připla přívěšek na klíče s miniaturní plechovkou Coca-Coly (koupený na střelnici) a bylo to! A co bunda sklidila obdivných pohledů. Měla jsem něco, co je tak nikdo neměl. Opravdový originál. Pak jsem se občas pustila do tvoření vlastních modelů oblečení podle předloh zahraničních katalogů. Časopis Burda se střihovými přílohami byl ještě na našem trhu nedostupný a tak jsem musela více namáhat mozkové závity. Zhotovila jsem si sportovní sukni s bundou, která se nechala předělat odepnutím rukávů na vestu a sukně měla oboustranně rozevírací zipy (na látku jsem si šetřila po pětikorunách do prasátka). Hrála jsem si s detaily a svůj model jsem tehdy považovala za vrchol své tvorby. No, jo, zlatá osmdesátá léta! (Prošvihla jsem dobu, kdybych se tahdy vrhla na podnikání, asi bych byla milionářka!) Žádný nákup v butiku nebo na internetu, jako dnes, ale pěkně do detailů promyšlené originály (některé kousky mám schované doteď). Oblečení jsem si vážila- obvzlášť toho, na které jsem si našetřila nebo, které jsem si sama zhotovila.

K holiči (dneska řečeno ke kadeřnici) jsem tehdy až na vyjímky nechodila, trvalá taky byla domácí záležitost (dodnes jsou možná i někde schované dřevěné natáčky na trvalou) vlasy musely být objemné. A líčení? Řasenky pro nás holky byly zpočátku cenově nedostupné a modrých očních stínů byla az 5,- Kč plná krabička pro spousty holek. A pak už stačila černá tužka za korunu, aby korunovala výraz naší neskonalé krásy. Co na tom, že jsme vypadaly, jako když jsme zrovna vyfáraly? Chodili jsme ven, na vycházky či dálkové pochody,  jezdili jsme na kolech, trávili dovolenou na podnikové chatě, nebo jsme jeli na dovolenou (i zahraniční s Cestovní kanceláří mládeže), já většinou s foťákem (bez blesku) na kinofilm (žádnej mobil s bleskem), abych zachytila ty důležité okamžiky na černobílé fotografie. Pak, když jsem dofotila film, jsem se večer zamkla v koupelně a dělala jsem fotky... Co na tom, že fotky z léta jsme viděli třeba až v zimě? Co na tom, že byly černobílé a často nezaostřené? Často nepovedené.  Často jsem se divila, co jsem vlastně nafotila? Ještě, že tu dobu zachycují jen černonílé vzpomínky.

Utekly více jak tři desetiletí a život je úplně oněčem jiném.

Hadrů - čili oblečení je dnes na můj vkus dostatek. Řekla bych, že je všude přehadrováno! Leckdy to jsou skutečně hadry, které  nepřežijí první praní. A navíc jsou ušité horkou jehlou. Kdo má chuť věnovat se vlastní tvorbě, nemusí dnes pracně vymýšlet střihové manipulace - zhlédne se v modelu v časopise a střih si jednoduše vytáhne. Látku si objedná na internetu a je to. Ovšem nezbohatne na tom! 

Kosmetických přípravků jsou plné obchody a se stíny a tužkou na oči dnes už nevystačíte. Jenom těch vodiček, krémů, patladela a matladel a depilačních přípravků...Dneska se líčí dívky na základní škole (mě na střední posílala učitelka umýt černé oči).  Kadeřnice za patřičný finanční obnos vytvoří účes dle představ a na nehty už nestačí jen pilníček a bezbarvý lak. Nehty, připomínající drápy se nalepují, zdobí, malují, polepují kamínky...  

Přibyly chytré mobily, počítače, internet  a s ním sociální sítě, kreditní karty a další vymoženosti běžného života. Nechodí se tolik ven, ale vše se sdílí  teď a hned na sítích.  Nakupuje se přes internet, a často na půjčky (do prasátek se nešetří...) Je "in" mít vše a nejlépe hned - na nic nečekat. Na nic se dlouho netěšit! Z ničeho se dlouho neradovat. Ničeho si nevážit. Proč taky? Všeho je dostatek.  A pak lehce nabyl - lehce pozbyl. Slýcháme, že vše je nahraditelné, že zboží slouží k užitku...

Inu - je jiná doba.

Vztahy se taky nijak neřeší, rodiny se neudržují pohromadě, často se ani nenavštěvují. Sebemenší problém v rodině vede k rozpadu rodiny. Lidi spolu nekomunikují tak jako dřív - z očí do očí. Nemají  na to čas! Utíkají před realitou a problémy do virtuálních světů. Neudělají si čas na to sednout si a popovídat si, probrat situaci a najít řešení. Zalezou si k počítačům a věnují se radějí svým zálibám. Nechtějí nic řešit, za nic přejímat zodpovědnost, nic rozhodovat. Chtějí si užít! Chtějí žít! Nech mě žít - dnes v překladu zamená: dej mi pokoj, nic po mě nechtěj, jdu na počítač!

Maminky na procházkách s dětmi si ukazují fotky svých dětí na mobilech, a než aby odjeli k rodičům nebo prarodičům na návštěvu, pořídí jim počítače a komunikují přes Skype nebo ICQ či Facebook. Jak si pochováte mimčo přes obrazovku ještě nikdo nevymyslel... Jak pohladíte vnouče nebo jak mu pofoukáte rozbité koleno jako správná babička? Přes monitor to jde těžko. Chybí kontakty. Nedostatek fyzických kontaktů se světem a se skutečnými lidmi se podepisuje ne tomto světě víc, než je zdrávo... A to hlavně na psychice lidí. Už víte, proč jsou plné čekárny u psychologů? Počítač vás neobejme a neosuší slzy nikomu (tedy pokud máte výkoný ventilátor, tak asi ano!).

Děti sedí u počítačů a hrají dle mého názoru debilní a primitivní hry, než aby lezly venku po stromech...

Rodina se často nesejde ani u jídla u stolu, neb každý si řeší to své... to své důležité a podstatné a většinou u svého PC...

Nechápu to, nerozumím dnešní době.

Jsem tudíž staromilec! 

Jsem nemoderní!

Zastávám společné obědy a večeře rodiny u jednoho stolu.

Jsem pro to, chvilku u toho stolu zůstat  a probrat, co koho za ten den potkal, co pánuje na další den, jak se cítí, jak se má... Máma se zeptá dětí, co bylo ve škole, jaké byly známky, jestli mají úkoly atd. Partneři si řeknou jak se měli v práci, chlap pochválí oběd nebo večeři a ocení to, že ta jeho po práci dohlédla na děti, uvařila a třeba si ještě vezme žehlení. Že si chlap uvědomí, že ta jeho má po práci další směnu a že on díky ní má čas na to své volno. Ačkoliv by mi přišlo spravedlivější, kdyby se pracující partneři na chodu domácnosti podíleli společně. Asi stavím vzdušné zámky, ale když má ženská dvě směny (zaměstnání a zcela na svém hrbu domácnost), měl by jí občas dát ten její najevo, že si jí váží, že je rád, že jí má. Že jí je vděčný za to, jak vše zvládá a neměl by zapomínat na drobné pozornosti.  

Jsem pro to občas si udělat společnou rodinou chvíli - zahrát společenskou hru nebo vyrazit společně někam na výlet. Myslím si, že rodinu společné zážitky stmelují - mají na co vzpomínat. Nedomnívám se, že je nějaká výhra pro rodinu, když každý sedí u svého počítače a věnuje se sám sobě.

Jsem taková jaká jsem:

- občas spustím bandurskou, zanadávám, postěžuji si, pobrečím si. Někdy je to "občas" možná víc častěji. Možná proto, že jsem na vše sama. Možná pro tu potřebu, že když po práci uvařím, umyji nádobí, okna, vyperu záclony a vytřu celý byt, chci být alepoň slovně pochválena: kolik jsem toho za ten den zvládla. Ono stačí slůvko, pusa, pohlazení. Tohle je ten život: teď a tady a ne ten na monitoru!

Jsem jaká jsem:

 - když i po uvaření oběda nebo večeře starost s nádobím zbyde jen a jen na mě a to nemluvím o tom, že některé lze dát do myčky, brblám. Já vím, že ve virtuálním světě nádobí nikdo neřeší. Můžu, prosit o pomoc, můžu si o to opakovaně říkat (a není to mezi řádky), jak si to soužití a pomoc  v rodině představuji já. Zůstávám nevyslyšena a nic s tím nenadělám!

Jsem tudíž taková jaká jsem:

- připouštím, že jsou to často maličkosti, které mě vytočí. Ale i já  "obyčejná ženská" mám právo na to, mít vlastní život.  

Koneckonců každá ženská by měla mít stejně tolik času na zábavu jako má její partner. Já třeba vlastní zábavu nespatřuji v tom, že se usadím před počítač. Taky bych si třeba ráda zašla na kávičku, nebo do fitka. Nebo bych ráda jela společně někam na nějaké slavnosti, navštívit hrad nebo zámek. Něco vidět něco na vlastní oči. Něco zažít. Něco s někým zažít v reálném prostředí a v čase. Určitě by mi nedělalo problém prosedět hodiny s mobilem v ruce nebo před obrazovkou monitoru a komunikovat virtuálně s celým světem, řešit co je in. Ale tenhle svět mi přijde neosobní. A navíc je to návykový požírač času! Času, o kterém všichni hovoříme jako o nedostatkovém zboží... Den má i pro mě jen 24 hodin. Když jsem deset hodin v práci, pak mě čeká domácnost a měla bych jít taky spát, nemám kde vzít hodiny na své koníčky, své záliby, svůj život? (Teď  jsem si vyhlídla šaty, které bych si ještě ráda na letošní léto ušila, ale je to koníček, který zabere čas. Ten čas, který už opravdu nemám kde vzít).

Možná by to v mém případě vyřešila nějaká najatá hospodyně do domácnosti, která by zastávala ty běžné ženské záležitosti a já bych si žila spokojený život. Otázkou je, kdo by jí asi tak platil?  Měla bych pak čas na záliby, na ty kávičky s kamarádkami, na fitko, určitě bych doma neprudila a nenadávala, že si nikdo po sobě nic neuklidí a že já nejsem jen služka. Byla bych určitě "in", měla bych čas komunikovat se světem po sítích, byla bych vždy dobře naladěná s pečlivou manikůrou a pedikůrou a dopřávala bych si masáže a chodila bych ke kadeřnici a na kosmetiku...A toho času co bych měla pro sebe...A jak bych byla milá a pozorná partnerka a společnice, vrněla bych blahem...

Hezky se to sní.

Jsem jaká jsem!

Jsem staromódní!

Jsem hodně, hodně tolerantí...

Jsem žena, která se stará o rodinu.

Jsem žena, co má svá nesplněná velká a malá i ta nejmenší přání.

A  taky mám své představy: Jak uspokojit ženu? Ještě bych krom toho, co napsala blogerka Viktorie Besó, sdělila, že by bylo dobře, kdyby si pánové jednou pro vždy uvědomili, že jejich partnerky nejsou jejich služky. Že když jsou dva, měli by být dva na všechno: na to zlé i na to dobré. Na zábavu i na povinnosti. Na běžný provoz domácnosti (ono jen platit nestačí). A pak taky, každá ženská potřebuje mít pocit, že je pro toho svého stále ta nej...Ne jenom nej... kuchařka a hospodyně. Potřebuje vědět, že si jí ten její váží. Že si jí váží za to, že je. Že s ním je. Že to vše dělá pro jeho blaho. Že si jí váží za to jaká je. Ženská potřebuje k životu projevy náklonnosti ze strany partnera jako sůl, řekla bych, že je potřebuje častěji než ten chlap. Má toho přece jen na hrbu více a je více zranitelná. Chlap by si měl té ženy, co vychovává děti a zajišťuje to pohodlí domova vážit a neměl by šetřit city k ní. Každá ženská čeká na pochvalu, na obejmutí a na pohlazení. Často vykonává všechny záležitosti, proto, že je to tak běžné, dané a zavedené. A chlap to tak bere, že je to její povinnost! A to je špatně! Když se ženské nedostává od partnera pozornosti nebo se jí dostává jako šafránu či jen za nějakých nesmyslných podmínek nemůže být ve vztahu uspokojena a cítí se být jen služkou. Cítí se být jen využívaná.

Jak uspokojit ženu? Važte si pánové své partnerky za to, co pro vás dnes a denně dělá, za to, čím vám je! Važte si jí jen za to, že je! Považujte si toho, že je s vámi v dobrém i zlém. Važte si toho, že se na ní můžete spolehnout. Nešetřete denně komplimenty, dotyky, úsměvy a třeba i drobnými dárky - vrátí se vám to! Ženy na tohle slyší! Viktorie Besó výstižně vyznačila citaci, že ženy požadavky předkládají mezi řádky a doufají, že je muži pochopí.

Muži nás ženy nikdy nepochopí, ani když jim řekneme na rovinu, co chceme. Nepochopí to! Nekoukají se na svět očima žen. Vidí v nás "jen" ženy. Jen něco, co jich není rovno. 

Jsem jaká jsem.

Netoužím po bohatství, ale po pochopení. Cením si ze všeho nejvíc zdraví, štěstí a lásky. A to opravdu nejsou fráze!

Proto jsem dnes napsala to pojednání zase po svém: jak to cítím a jak to vnímám já.

Možná jsem se zase někoho dotkla.

Inu není na světě člověk ten, který by se zavděčil všem.

Mužům, kteří své partnerky berou jako sobě rovné se omluvám - vím, že nelze házet všechny do jednoho pytle.

Ženám, které mají partnera, co si jich váží gratuluji, protože je nemohlo nic lepšího na světě potkat.

A všem ostatním, kteří raději žijí životy seriálových hrdinů nebo vymněnili život teď a tady za ten virtuální vzkazuji, že možná jde vyměnit staré věci za nové, ale život nám reprízu nedovolí... (Chytrá myšlenka co, ode mě, která se v tom tak plácá!)

 ---

P.S. Já si chci svůj život žít a tak budu šaty šít! A až z nádobí opadá zašlá špína, možná budu chodit oblékaná jako manekýna! A až se budem v nepořádku brodit a hledat čisté prádlo - pak to teprve bude to pravé žrádlo!