Jak to vnímám já: Jen dnešní den...

Nevím, jak u vás bylo dneska ráno, ale nás vytáhlo sluníčko. Záviděla jsem dítku, že dneska vstává brzy ráno na dlouho dobu naposled. Šlo si pro vysvědčení...

Áááách - pro dnešní den bych taky chtěla být školou povinná.

Nepamatuji, že by vždy na poslední den bylo posledních několik let takto teplo. Spíše pamatuji, jak jsme plánovali kraťasy a nakonec si dítko muselo vzít i teplou bundu, neřku-li  často i pláštěnku.

Krásné ráno!

Dvakrát krásné ráno!

Tak dneska se těm školou povinným vstávalo velmi dobře, Aby ne – šli si do školy jen pro vysvědčení (tedy ti, kterým škola neumožnila využít dva dny volna), protože spousta dětí si už prázdnin užívá od pátku, kdy šly naposledy do školy.

Chtěla jsem si vzpomenou na nějaký den, kdy i já sama jsem si šla pro vysvědčení s tradiční kyticí čínských karafiátů ze zahrádky.  (Tradici kytice ctíme - dítko s ní dnes také odcházelo, aby jí vyměnilo za vysvědčení).Vzpomněla jsem si, už ani nevím na jakou třídu, jestli sedmou nebo osmou, jak jsem měla dlouhou riflovou sukni s potiskem kytiček a k tomu dederónovou oranžovou nebo možná červenou košili  (měla jsem je ve všech barvách). To tehdy bylo děsně in - hlavně obrovské límce: čím větší límec, tím více in! A  pak si taky vybavuji obutí - takové ty nazouváky na vyšší podrážce – inu bylo to hodně let nazpět. Vrátila jsem se tedy ve vzpomínkách o více jak čtyřicet let zpátky, jak jsem se těšila  na dva měsíce, které jsme se sestrou trávily u babiček a většinou venku. Páč o počítačích jsme tehdá neměly ani tucha a mobilní telefon??? Kde tomu byl tehdy konec? Dodnes schovávám pár pohledů psaných rodičům mým dětským písmem - tehdy jediný kontakt.

Dneska jsem tedy nostalgicky vzpomínala na dobu dávno, dávno minulou a taky se přiznám, že dneska jsem všem dětem opravdu záviděla: dva nádherné měsíce prázdnin před sebou.

Pro spoustu malých lidiček tak byl dnešek velmi významným dnem. Potkávala jsem rodiče s dětmi na zmrzlině, cukrárna byla přeplněná rodiči a prarodiči a zmrzlinovými poháry. Malé slečny dneska byly skoro za princezny a někteří mladí pánové oblékli i košile. Inu významný den, který má v mnohých rodinách ještě nějakou tu dohru. Přečetla o tom, jak rodiče a zejména prarodiče své děti za vysvědčení odměňují ponejvíce penězi, ale i drobnými dárky. Namáhala jsem si hlavu a vzpomněla jsem si jen na dva dárky, které jsem dostala. V deváté třídě jsem dostala zároveň i k svátku, stříbrné náušnice a stejně zdobený prstýnek s modrým kamínkem od rodičů – někde je mám stále ukryté ve svých pokladech. Prstýnek je pravda hodně zdemolovaný, ale náušnice by se ještě nosit mohly. A pak, když jsem už jako úplně velká holka odmaturovala a přijela jsem domů, naši zrovna přišli ze zahrady a mami se zeptala: „Udělala jsi to?“ a já kývla, že ano. Vrazila mi kytici tří pivoněk a bylo to. Už v tu dobu se ale říkalo, že některé děti za maturitu dostávaly embéčka, což ještě někdy rodičům v žertu vyčtu, že já  za maturitu dostala jen pivoňky a jiní auta. Dostane se se mi vždy odpovědi, že jsem se neučila pro rodiče, ale pro sebe.

 A je to tak, nebyla jsem pobízena ani penězi, ani dárky, abych měla dobré studijní výsledky a je pravdou, že maturitu stejně jako vysokou školu jsem si udělala jen proto, že jsem já sama chtěla.

Sama na sebe jsem tak pyšná, že jsem to zvládla při zaměstnání a za své vydělané peníze. Jenomže vysvětlujte tohle dneska mladým? Budou si ťukat prstem na čelo. Inu jiná doba. Dneska je in něco úplně jiného.