Jak to vnímám já: Je střídavka spravedlivá pro děti nebo pro rodiče

Poslední dobou se v souvislostí s kauzou dětí v Norsku řeší i naše justice a svojí polívčičku si opět přihřívají i otcové dětí, kterým matky brání ve styku s dětmi...Na povrch opětovně vyplouvá střídavá péče, ale i to jak matky otcům brání ve styku s dětmi.

,...podle mého nejde srovávat nesrovnatelné.

Norský systém je takový jaký je a dle mého každý, kdo žije v jiném státě, by měl být seznámený s tím, jaká pravidla a předpisy platí v zemi, v které žije... Nejde spoléhat na to, že vše bude stejné jako v Čechách...

...V české kotlině taky platí nějaké právní předpisy - tak třeba, když se rodiče dítěte nebo dětí rozejdou, měly by se takzvaně soudně upravit poměry k  dítěti nebo k dětem. Řečeno polopatě to znamená, komu budou děti svěřeny do péče a komu bude stanoveno výživné a v jaké výši. Existují tři formy péče: společná, střídavá  a svěření dítěte nebo dětí do výhradní péče jednoho rodiče. Zrovna tak, když rodiče nepotřebují "glejt" na to, kdo má mít dítě nebo děti v péči, mohou se domluvit i bez soudů a sociálek a rozejít se v dobrém a zrovna tak v dobrém se s dětmi stýkat a trávit s nimi volný čas. Stává se někdy, že ti dva dospělí spolu prostě nemohou být, ale nechtějí, aby děti pociťovaly nějakou újmu. Jsou schopni se na všem domluvit. Takových případů je, ale málo.

Spíše se řeší úprava poměrů soudní cestou.

Společná péče je nejideálnější řešení, ale pouze zapředpokladu, že rodiče žijí pod jednou střechou a jsou schopní spolu komunikovat. Normálně komunikovat. Bez emocí, bez výčitek, bez naschválů. A komunikace je důležitá i v případě střídavé péče. Ta stojí a padá právě na komunikaci.  Je tam akorát ten rozdíl, že rodiče dětí už spolu nežijí - každý má jiné bydliště. Často i několik kilometrů od sebe vzdálené. A tady je ten kámen úrazu. Princip střídavky je v tom, že by se měli střídat u dítěte rodiče a ne naopak, jak je střídavka vysvětlována u nás. Je to hezká myšlenka, ale pro její naplnění zůstává dítě ve svém přirozeném prostředí a rodiče o něj pečují střídavě. Dítě nemění školu, kamarády, prostředí... Ideál, který je u nás neřešitelný  a tak je střídavka svým způsobem paskvil, když je dítě týden u táty, kde platí jiná pravidla a má jiné podmínky a týden u mámy, kde je taky všechno jinak. Ptám se - je tohle v zájmu dítěte? Nebo je střídavá péče jen kompromisem nebo jakýmsi zadostiučinění rodičů - já půl ty půl? Princip - vlk se nažral a koza zůstala celá, asi pravdu není v zájmu dítěte, které neví, kde má to své doma? Opravdu si myslíte, že je tohle spravedlivé i pro dítě nebo děti? Já tedy ne. Já být dítětem, tak bych takto žít nechtěla - být stále na cestách, stále mít sbalený raneček jen, aby táta i máma mě měli stejně! Já bych je chtěla oba mít u sebe napořád!

Když už se upravují poměry k dětem a nejde o výše uvedenou střídavou péči nebo společnou péči, měly by se upravit i styky rodiče, který nebude mít dítě ve výhradní péči, s dítětem nebo dětmi. Někdy se to dělá souběžně, někdy jsou rodiče schopni se domluvit na tom bez soudu a  někdy tvrdí, že jsou schopni se domluvit a časem si úpravu stejně nechají upravit soudně. Co je psáno - to je dáno, že?

A tady už jde do tuhého. Tady jde o minuty, o výčitky o nahrazování a výměny termínů a o věčné dohady. Nechtěla bych to jako dítě prožívat!

Výživné se stanovuje podle majetkových poměrů, toho, kdo má výživné hradit - takže pro dvouleté dítě může být  500,- Kč, ale třeba i  5 000,- Kč anebo více -  proč ne 30 000,- Kč, když se má zohlednit životní úroveň rodiče, že? Otázkou pak zůstává spotřebuje dítě 30 000,-Kč měsíčně? Takže žádná rovnost podle věku.

A narážíme na ty prachy - hlášky stylu: "Matka si výživným pro dítě zvyšuje svojí životní úroveň", bývají docela časté, stejně jako někteří platící zapomínají, že nejde jen o jídlo a oblečení, ale i o další náklady, na kterých by se měli podílet společně. Jsou tací rodiče (a teď nemyslím jen tatínky), kteří výživné neplatí. Většinou nechtějí a právní systém je na to krátký. Ano - druhá strana může podat trestní oznámení a co? Přijde trestní příkaz a výživné většinou nechodí i nadále....

Jenomže pravda je taková, že většina párů se rozejde ve zlém a tak si řeší spory i kvůli penězům hlavně přes dítě nebo děti a to je špatně. Matka (nebo otec) nechce druhému z rodičů dítě nebo děti "půjčovat" protože ten (ta) řádně neplatí nebo vůbec neplatí. Slučují tak neslučitelné. Ona věta "Nepůjčím - nezaplatils!" je otřesná. Otec (nebo matka) zase tvrdí, že když mu matka (otec) dítě nebo děti nepůjčuje, tak přece nebude jako platit. Jaképak půjčuje? Tady nejde o žádné půjčování. Je to hrozné, když rodiče dětí spolu takto komunikují - dohadují se o dítětěti nebo o dětech a řeší si tak své spory a své staré stále oživované křivdy! A to je chyba! To je špatně! Tak to být nemá...

Neodpustím si svoji poznámku o tom, že za to, co se nyní děje ohledně dětí, ohledně "půjčování dětí" ohledně, pěstounských péčí i pěstounských péčí na dobu přechodnou, všech Klokánků a  jiných ústavních péčí, jakož i ohledně střídavé péče je důsledkem uvolněné morálky. Zmínila jsem se v předchozím blogu, že jsem staromilec, že uznávám klasický model rodiny a že společnost by se měla KONEČNĚ ZAČÍT uzdravovat tak, že se budou klasické rodiny podporovat. Proč se před čtyřiceti lety rozvádělo málo partnerů a na neprovdané svobodné matky se nepohlíželo nijak příznivě? Naopak - byla to ostuda. Neříkám, že doba minulá byla ta jediná správná a že všechna rodiny tehdy byly funkční, ale vesměs ano. Nebylo tak snadné se rozejít a opustit děti.  Dneska už druhá generace žije ve volných svazcích a zcela je běžné, že se praktikují výchovné modely jaké tehdy zažili nynější rodiče na vlastní kůži. Berou to jako samozřejmost, jako normálnost. Máma je taky bránila a tátovi nepůjčovala a tak se chovají stejně. Bohužel - stejně špatně.

Rozvodovost stoupá, narůstají soudy ohledně úpravy poměrů k dětem, najednou je ústavní výchova špatná, preferují se pěstouni - nyní aktuálně ty na dobu přechodnou, kteří mají vesměs nebo z většiny nahrazovat kojenecké ústavy. 

Proč?

Ptám se proč?

Proč se o děti nestarají ti, co je přivedli na svět?

Stále si myslím, že když dva spolu na svět přivedou dítě, měli by mít ujasněno už v době narození dítěte nebo raději ještě před jeho početím, jak budou jednou řešit případnou otázku rozchodu. Už jenom výraz: "půjčování dítěte" je hrozný a naskakují mi z něj pupínky. Je snad dítě nějaké fotoalbum nebo kniha? Jsou ovšem rodičové, kteří poté, co opustí svého partnera nebo partnerku nebo manžela či manželku zapomenou na to, že nějaké dítě (děti) měli. Hamba jim! Neplatí na ně výživné a nechtějí je vídat. Založí si novou jinou rodinu... Jsou rodičové, co platí, děti chtějí vídat, ale druhá strana jim v tom záměrně brání. Brání nesmyslně. Taky hamba! Brání něčemu, co není v zájmu dítěte. Jsou rodičové, co chtějí vše napůl i výchovu dítěte a jsou i tatínkové, co dítě dostanou do péče. Ano i tohle se stává. Není to tak časté nebo běžné a časté, ale někdy je opravdu v zájmu dítěte lepší, když je dítě svěřeno do péče otce, neboť ten je stabilnější a vhodnější  pečující osobou.

Takže, prosím, nesrovnávejte nesrovnatelné!

Neporovnávejte kauzu v Norsku s českou justicí a netvrďte, že náš právní systém nahrává pouze matkám dětí.

Úplně nakonec to vezmu očima dětí. Taky jsem byla kdysi dítětem a měla jsem ráda mámu i tátu. Měla jsem je ráda oba stejně a přesto každého jinak. Moji rodiče byli  a jsou součástí mého života. Neumím si dnes s odstupem času představit, že bych vyrůstala jen s mamkou a taťku jen vídala nebo naopak.

Dítě má právo na oba rodiče a tady by si to měli uvědomit především ti rodiče. Rozvod nebo rozchod je řešením pro dospělé, ale děsným traumatem pro dítě. Já, jakožto ten staromilec bych oživila manželské poradny a spíš bych se snažila  předejít tomu, aby k rozchodům či rozvodům nedocházelo. Už se o tom tady taky psalo, že kdesi v SRN funguje tento model... Zatím ale u nás platí: "tak se rozvedeme, no a co?"

Nabízí se odpovědět. "A nic! Bohužel - nic!"

Omyl, vážení!

Velikananánský omyl, někoho jste k sobě připoudali a za někoho nesete zodpovědnost - zplodili jste dítě (děti). Vaše dítě (děti) si zaslouží prožít šťastné dětství a to mu nebo jim můžete dopřát pouze vy - jako rodiče, protože vy jste to své dítě něbo děti přivedli na svět.

Myslete na to!

Myslete na děti a ne na sebe!

                                           Jen abych ještě ráda upřesnila, než mě zase někdo bude pranýřovat, že jsem taková či onaká - prezentuji zde svůj názor a ten může být odlišný než názor čtenářů...