Jak to vnímám já: Já a samostudium

Nechci se nijak chlubit, ale dálkově jsem odmaturovala a dálkově jsem před lety odpromovala. Spoustu času jsem strávila ležíce či sedíce za knihami zpočátku u psacího stroje, později u počítače...

K promoci jsem šla připravená a s hodně kily navíc, páč jsem ty stresy řešila čokoškou...Matura nemlich to samé. Jen místo čokošky jsem ujížděla na mandlích v čokoládě.

Nyní, když už jsem na světě dvaapadesát podzimů si už nehodlám samostudíem zvyšovat kvalifikaci ani váhu - řekla jsem si onehdá. Do důchodu vystačím se vzdělání jaké mám.  Teda, věřím tomu. Ono už to taky do té hlavy blběji leze a pak biflovat se na stará kolena jako mladej študentík - přeci jenom už mám raději svůj klid.

Jenomže...

Jenomže jsem objevila Učebnici sebelásky...

Když jsem doma pískla, že si jí objednám: Partner v údivu zvedl obočí a pronesl.

"Laduš, na co  si se nám to na stará kolena dala?" Protože to bylo krátce po té, co jsem šla do kina na Padesát odstínů šedi

" To není sebeláska jako sebeuspokojování - to je sebeláska, jako, že se nemám ráda, tak abych se to naučila, víš?"

A tak jsem čekala.

Kniha přišla a já jako, že se pustím do čtení, že to vezmu na jeden zátah. Ale ono to nejde. Ono mě to nutí přemýšlet, vracet se a znovu se pročítat věci, které mi přijdou tak normální, běžné, prosté a přesto opomíjené. 

Mám tedy vždy před spaním chvilku samostudia. Samozřejmě bez čokolády.Zjistila jsem například, že kdybych spoustu věcí věděla před čtyřiceti lety, asi by můj život vypadal jinak...

Jaképak asi?

Určitě!

Zjistila jsem, že být hodná hlka a později ženská, je ta největší pitomost... To už se dneska fakt nenosí.

Zjistila jsem, že být poslušná, je taky přežitek...

Některé pasáže mě donutily zamyslet se, až se my slzy vedraly i do očí - bylo to nemlich to samé, jako když jsem jela pracovně z třídenního školení pro budoucí pěstounské rodiny a uvědomila jsem si, že to co já považuji za samozřejmost opuštěné děti neznají a polykala jsem slzy...

Prostě se ta učebnice dotkne nitra a donutí zamyslet se a přemýšlet...

Dostala jsem se v knize konečně až k meditacím a otevřeně: Neumím to.

Neumím sedět a meditovat a vyčistit si hlavu neb se mi v ní honí tolik pracovních i mimopracovních povinností.

A po pravdě závidím těm, kdo meditovat umí.

Závidím těm, kdo si nezahlcují mozek.Kdo doma dokáží zavřít šuplík práce a v práci zavřít šuplík rodina. Já mám otevřené všechna šuplata a rozdělanou práci na tolika úrovních, že přebíhám jako šílená a pak padám v tom chaosu naprosto vyčerpaná. A když se rozhodnu pro samostudium, jako že to pro sebe udělám, že si najdu cestu sama k sobě a začnu myslet hlavně sama na sebe, po osvěžující sprše, přečtu pár stránek, kniha mi vypadne z ruky a při plném osvícení místnosti usnu.

Normálně odpadnu!

Možná, až se knihou prokoušu až do konce, přijdu na to jak si udělat čas jen sama pro sebe. Chtěla jsem letošní rok věnovat jen sobě, shodit nějaké to kilo, psát pravidelně blogy a vůbec věnovat se sama sobě a stále jedu ve starých vžitých kolejích: stále ulítaná, stále ve spěchu,stále nervózní, že nemám čas se zastavit a věnovat čas sama sobě...

Chtěla jsem se konečně začít po padesátce rozmazlovat a myslet hlavně na sebe, ale nedokáži to. Ani pomocí  Učebnice sebelásky neumím myslet jen a  jen na sebe. Sobecky na sebe a hlavně na sebe...

Vždycky jsem byla ta hodná, ta co dělala pro druhé a brzy přijde doba, kdy nedokážu tak lítat a třeba budu i já sama potřebovat pomoci. 

Dovedete si představit, že by se najednou ze mě stala egoistická mrcha myslící jen a jen na sebe?

Jestli nechci, abych skončila jako desetitisíce utrápených padesátnic, co naříkají na osud, musím se  učit

stále učit

a hodně učit!

Tak mi držte palce! Asi to bude těžší než maturita a státnice dohromady!