Jak to vnímám já: ...fakt že jo, už je tady!

Tak přesně tohle jsem si pomyslela dneska ráno. Čistila jsem si zuby a přemýšlela jsem nad jednou advokátkou, kterou jsem kdysi znala. Nevím proč jsem si jí po ránu vybavila. Vybavila jsem si tvář, způsob projevu a ouha...já si nemohla ani za nic vzpomenout ani na jméno, ani na příjmení.

"A je to tady, Ladu!" pomyslela jsem si.

Skleróza! HoSiP (houby si pamatuji) nebo, že už by mě dostihl ten Němec, co schovává ty věci? S kartáčkem v ústech jsem pomalu propadala panice a orosila jsem je jako půllitr se zrzavým mokem ze sedmého schodu.

"Panebože vždyť mi je něco málo přes padesát a já nejsem schopná vyštourat z paměti jména..." Bylo to jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou. Protože tváře a situace si vybavuji, ale jména ne. A ne a ne si vybavit, jak se ta rázná advokátka jmenuje.

Katastrofa!

Ono to začalo den předtím v zaměstnání. S kolegyní jsme si připomněly jednu klientu. Obě dvě jsme věděly, o kterou jde a ani jedna jsme si nebyla schopná vzpomenout na jméno. Kolegyni částečně omlouvalo to, že byla dlouho na mateřské, ale co já? Já, která měla vždy paměť skoro jako slon a najednou? Ženskou vidím, situaci si vybavuji a jméno ne a ne. Někdy mi trvá chvilku než si vzpomenu. Ale já si včera nevzpomněla ani do konce pracovní doby. Večer jsem už na to zapomněla, že mám něco lovit v paměti. Připomnělo se mi to až to ráno.

No, co budu popisovat.

Málem mě ráno v koupelně šlehlo.

Stále jsem si říkala, že Alzhaimer přichází pozvolna. Tak už je to tady. Už to nastupuje! A to jsem tu chtěla být do stovky a já už v poločase ztrácím paměť...A nejednou, zčistajasna mě vyplynulo na mysl křestní jméno té advokátky a než jsem vypláchla ústa vodou i příjmení.

"No sláva!"

Vzpomněla jsem si.

Cestou do zaměstnání doladím i tu klientku, pomyslela jsem si, když jsem s pocitem, že už jsem zase v pohodě, vklouzla do lodiček a bouchla jsem za sebou dveřmi.

Ušla jsem pár kroků a myšlenka o přemýšlení jména klienty mě záhy opustila neb se vkrádaly myšlenky jiné a jiné pocity a sledovala jsem jak po nočním dešti vyrostla tráva, a jak se kapky deště drží v trsech trávy, a jak kaštany najednou mají listy, ale takové ještě divné, jako když ještě motýl neroztáhl křídla, a jak už se objevuje na kaštanech i květenství, a jak ti kosáci jsou tak krotcí a kličkují mi pod nohama a docela drze na mě čučí, když je míjím...

"No, dneska neudržíš myšlenky....zítra moč  a pozítří stolici..." Honilo se mi pak hlavou, když jsem si uvědomila, že jsem chtěla přemýšlet nad jménem klientky ze včerejška. Já ještě nechci lovit v paměti, co jsem chtěla říci, hledat slova, větná spojení... Pak budu hledat klíče, brýle, věci, které odložím, až jednou třeba nebudu vědět, kde jsem zaparkovala auto. Nadějné vyhlídky! Přesně tohle se mi honilo hlavou cestou do práce.

Vlítla jsem do kanclu a zeptala jsem se kolegyně, zda si vzpomněla na jméno té klientky a ona, že ne, že už pak nad tím nepřemýšlela.

A mě najednou samo od sebe to jméno naskočilo...

Ta úleva!

Sláva.

Volejte třikrát sláva a pět dní se radujte!

Není to se mnou tak zlé.

Ještě to není ten Němec, co schovává věci.. Není to ani HoSiP. Je to jen přepracovanost.

Ačkoliv: kdo ví?