Jak to vnímám já. Důchodci = možnost jak na nich zbohatnout...

Včera jsem si přečetla článek  kde ombudsmanka Anna Šabatová varovala v tom slova smyslu, že péče o dříve narozené v neregistrovaných domovech pro seniory se podobá hororu...

Hned mě napadlo, co to musí být za lidi, kteří vydělávají na starých a nemocných?

Dočetla jsem se, že soukromé Domy pro seniory, které nejsou registrovány na Ministerstvu práce a sociálních věcí  a tak nemohou čerpat dotace a žijí z poplatků od klientů...Že kontrola zjistila, že péče v neregistrovaných domech pro seniory je neodborná a podmínky nedůstojné...Že klienti jsou obíráni o penze...

Je to vůbec možné?

Kde je nějaká úcta ke stáři?

Poplatky za pobyt v zařízení pro seniory nejsou nijak nízké, ba spíše naopak. Ale doba je taková, že mladší nemají čas starat se o své přestárlé a nemocné příbuzné. A mnohdy na to nemají ani náturu a tak raději připlatí svým předkům za pobyt v zařízení, kde předpokládají, že o ně bude důstojně postaráno. Já až doposud netušila, že vznikají zařízení bez registrace čili nelegální Domovy pro staré a nemocné. Nyní jsem chytřejší a vím, že ty legální jsou na vebu MPSV ČR.

Čas od času na veřejnost prosáknou sice nějaké zprávy o tom, že není všechno zlato, co se třpytí  a že ty senzační Domovy třeba tak senzačními nejsou. Že personál není odborně zaměřený a že se staříky nejednají jak by si to staříci zasluhovali, tak jak si to jejich příbuzní představují...

Tak teď už vím, že jsou dva typy Domovů...

Stáří není jen o nemoci, ale především o bezmoci. Malé děti ochráni před nepravostmi rodiče, ale o staré lidi se rodina, až na vyjímky, moc starat nechce. Nestačím se proto divit, kolik zařízení a stacionářů pro staré lidi v poslední době vzniká. Já vím, že populace stárne a tak jsou podobná zařízení žádaná, ale někdy mám pocit, že staříci jsou dobrá klientela (jako jena z mála má stálý příjem), která může některým podnikavcům naplnit kapsy, byť pod záminkou péče o ně. A to už mi přijde hodně nedůstojné - parazitovat na stáří...

Ono už umístit staříka z přirozeného prostředí někam do neznáma, mezi cizí lidi asi musí být pro člověka žijícího několik desítek let na jednom místě, být  hodně stresující a to bez ohledu na to, že onen stařík si třeba už nic nepamatuje. Občas si nějakou vzpomínku vybaví...

          Měla jsem starou prababičku, která měla patrně nějakou stařeckou demenci - tehdy se ovšem říkalo "sklerózu". Stále chtěla jít domů, ač doma byla. Měla své dvě místnůstky v domě, kde žila společně s dcerami (jedna byla neprovdaná) a i vnučka s rodinou. (Dnes si asi  těžko jeden představí, že v domě o dvou kuchyních a čtyřech místnostech žilo šest dospělých a mimino a ještě jsme tam jezdili občas na víkend nebo na prázdniny my s rodiči). Když se prababička dostala z dvorku na ulici (ač jsme se všichni snažili jí hlídat a vrátka zamykat) hledala cestu domů. Všechny nás oslovovala jménem své nejmladší dcery. Jako děti - tehdy mi bylo kolem deseti, jsme z toho měly legraci, že stála před domem a hledala cestu domů. Nebo, že nás všechny oslovovala jedním jménem, ale trpělivě jsme jí vysvětlovaly, že je doma a že nikdo z nás není Slávinka. Z ulice jsme jí za ruku odvedly domů a snažily jsme se jí uklidnit. Prababičku, které mimochodem vděčím za své jméno neb přesvědčila mou mamku, že jmenovat se po otci bude hezké, si bohužel už vybavuji jen jako nemocnou osůbku. Nepoznala jsem jí, když byla zdravotně v pořádku, ale  pamatuji si jí jako drobnou bělovlasou stařenku s milým úsměvem. A na co nikdy nezapomenu - to jsou oči. Nikdy jsem tak hezké a čisté oči neviděla. O prababičku se přes den starala její vnučka (moje teta, která tehdy byla na mateřské) a po práci pak moje babička a její sestra. A já si vybavuji, jak jsem jednou s babičkou šla prababičku uložit do postele a prababička si najednou vzpomněla na mé jméno. Seděla jsem na protější posteli a klátila jsem nohama, což babička nesnášela a tvrdila, že kopu hrob rodičům, a prababička se najednou otočila ke mě a řekla: "Ty jsi Laděnka, viď?" Byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem přestala klátit nohama a ten zážitek mi utkvěl v paměti vlastně nastálo. Od toho okamžiku jsem si uvědomila, že prababička, ač má silnou "sklerózu", má občas okamžiky, kdy je v obraze. Takže už někdy ve věku deseti let jsem pochopila, že je dobře, že je prababička obklopena lidmi, které zná, a že ač jí neslouží pamět jak by měla, je tam, kde byla zvyklá a je s lidmi, které zná...

Když to tak vezmu zpětně, bylo mi deset a pochopila jsem, že stáří patří úcta, bez ohledu na duševní stav staříka.

Být starý a moudrý a duševně svěží je úctyhodné, být starý a závislý na pomoci okolí je často velmi reálné, ale být starý a nemocný a sloužit někomu jen jako zdroj obživy je stáří nedůstojné!!!