Jak to vnímám já: Co uvařit?

Nevím jak ostatní ženské, ale já někdy opravdu nevím, co mám uvařit. Přemýšlím, lámu si hlavu čím bych mohla kluky překvapit, ale tak, aby se i najedli a aby si i pochutnali...

Když je běžný školní rok, vypadá to tak, že v pondělí se dojídají  zpravidla zbytky z neděle (zbydou-li) a já vařím nejdřív v úterý, páč v pondělí jsem v práci dlouho. A pak zase vařím až ve čtvrtek, protože i středu mám dlouhou  a to se domu i s nákupem (často jen pečiva a ani to už někdy neulovím) dotáhnu po 18:00 hodině a to po pravdě nemám zájem stoupnout si k plotně a vařit. Studená plotna mi rozhodně žíly netrhá...

Pátky mívám krátké a tak vařím.  A o víkendech je to samozřejmost: včetně polévky! Už jsem upustila od sobotního pečení moučníků. Většinou jsem se pak musela obětovat já sama (přece se to nevyhodí, že?) a stalo se, že jsem se tak nějak zakulatila. Na pravidelné lékařské prohlídce to lékař (specialista na mé neduhy) zhodnotil takto:

         "Jé, vy jste zase nabrala a už jste byla taková hezká...!"

I já  sama vím, že mi to více jak před dvaceti kily slušelo mnohem více. Takže na pečení už delší dobu peču. Ale na váhovém úbytku to poznat zatím není...

Ale zpět k tématu.

Chtěla jsem psát o vaření.

Jasně, že mám stále se opakující repertoár: bramborová kaše a řízek, pečené kuře s bramborem nebo s rýží, či plněné bramborové knedlíky se zelím anebo špekové knedlíky se zelím, ještě taky bramorový knedlík a špenát a pečené maso na špeku a na česneku nebo třeba bramborový knelík a špenát a kuře á la bažant, či pečené vepřovéa k němu kynutý nebo bramborový knedlík a zelí (kysané nebo hlávkové), případně čočku s uzeným nebo s klobásou, či rajskou omáčku s hovězím a knedlík a taky plněné papriky v rajské omáčce s rýží anebo španělské práčky s kynutým knedlíkem nebo s rýží, chutná i vepřové maso na žampiónech a na kmíně s těstovinami nebo segedín s kynutým knedlíkem, či hovězí bo burgunsku nebo hovězí po šumavsku a taky ragů z hovězího masa na medu, oblíbený je guláš z dvojího masa s knedlíkem nebo s chlebem, rizeto, krupeto, francouzském brambory, chilli con carne, pánev gyros (u nás zvaná Laduščina pánev), těstoviny zapečené s vajíčkem a s uzeným masem, domácí pizza a spousta dalších hlavních jídel a polévek, tak jak jsem se naučila od maminky a ta zase od své maminky, která před válkou vařila v Praze u nějakého hoteliéra. Některé recepty jsem, ale taky převzala z knížek a některé z časopisů, protože mám spousty kuchařek a vytrhaných receptů...

         "Proč někdy nevyzkoušíš nějaký recept z těch kuchařek?" nechal se slyšet ten můj, když jsem zase sdělila, že nevím, co mám vařit.

Proč ne? Řekla jsem si v minulém týdnu. Jednak za to mohli moli, co se nastěhovali do spíže po dobu, co jsem s mladým byla osm dní u našich a pak jsem pár dní proležela a jednak to, že jsem měla potřebu rozšířit kuchařský repertoár. Kvůli molům jsem uklízela. Z gruntu! Vše, včetně načatých sáčků s kořením, které sice byly v uzavíratelné krabici, letělo do koše. Koření mi zůstalo jen to v kořenkách a neotevřené sáčky. Zjistila jsem, že na sáčcích jsou, dle mého, jednoduché recepty. Tak jsem se v minulém týdnu pustila do kuchařské alchymie. Jeden recept se Staročeskými bramborami jsem vylepšila uzeným na jemno nakrájeným bůčkem a chutnal. Pánu domu ano. Dítě udělalo: "blé" a řeklo, že nesnáší brambory zapečené ve smetaně. 

Nevím od kdy?

Na druhém pytlíku s názvem Francouzké brambory byl recept na zapečené flíčky se slaninou a kysanou smetnou. Další výzva. Slibovali vynikající chuť. Mladý při pohledu na porce na talíři zase pronesl: "blé" a vidličkou se prohrábl ve své porci na talíři. 

          "S čím to je?"

           "Se smetanou. S kysanou smetanou..."

           "Sem říkal, že to nesnáším, proč nevaříš normálně? Furt teď vaříš samotný blafy!"

           "Ještě si to ani neochutnal..." Snažila jsem se ho nalákat k jídlu.                     

          "Mě to stačí vidět a už vím, že mi to nebude chutnat." Odstrčil talíř a snědl jen červenou řepu z misky. Ještě, že snědl alespoň tu polévku, pomyslela jsem si.

          "No, snědl jsem to, protože jsem měl velký hlad, ale už to, prosím, nikdy nevař!" Shrnul oběd ten můj a já zbytek jedné porce ze zapékací misky ihned vyhodila, protože ani já jsem nebyla přesvědčená, že bych si to ohřála k večeři. Zas taková bomba to opravdu nebyla.

Co mám vařit na neděli jsem se neptala.

Udělala jsem osvědčené Kuře po chalupářsku.

Kdyby jste nevěděli, jak na to, poskytnu ráda recept:

Naporcované kuře osolíte, opepřite, obalíte v hladké mouce a zprudka opečete na trošce rozehřátého oleje s rozpuštěným máslem. Když se maso zatáhne, podlijete vývarem (když vařím polévku - vezmu vývar z hrnce, jinak rozpustím kostku  vývaru v teplé vodě) a chvilku dusíte pod poklicí. Mezitím si nakrájíte na kostičky anglickou slaninu, na kostičky nakrájíte menší cibuli a na plátky nakrájíte žampióny a přidáte ke kuřeti. Pak dáte upéci do rozpálené trouby - napřed chvilku pod poklicí a pak necháte udělat kůrčičku. Jako příhoha jsou vhodné brambory nebo rýže neb získáte vynikající sos. Ten sos je opravdu vynikající a kuře má úplně jinou chuť.

To, že dnešní oběd byl to pravé dokázal i prázdný talíř našeho mladého.

          "Tak jsi si pochutnal?"

          "Jo, konečně normální jídlo! Já už jsem myslel, že jsi zapomněla vařit a takový blafy, jako si vařila předtím budeš vařit furt!" 

Inu zvyk je železná košile. A každý z nás si neseme i chuťovou stopu předávanou po generace. 

Takže už vím co budu vařit! Něco z toho, co už jsem několikrát vařila. Jen správně vybrat!