Jak to vnímám já. Cibulová...

Jsou vůně, které mám ráda, protože ve mně vyvolávají hezké vzpomínky. Jednou z těch vůní je  vůně cibule. Přesněji vůně cibule, která se sklovatí a zlátne…

To je vůně, která ve mě vyvolává vzpomínky na dětství. Na víkendy. Kdy si člověk mohl trošičku pospat. Kdy zavrtána pod duchnou jsem se procitala a ze sna mě probouzela omamná vůně. Cibulka! Mamka už chystá oběd.

Vím, že bez cibule a bez česneku by dostala česká gastronomie na frak neb bez cibule téměř nejde vařit  a tak je to jedna z mála ingrediencí, která nesmí  v mé kuchyni chybět. Potřebuji jí do omáček, do gulášů, do salátů, na jarní i rajčatové chlebíčky, ale taková dozlatova osmažená cibulka je doslova zlatou tečkou na špekové knedlíky.

Moji chlapi si grilují celou cibuli na grilu. To nemusím. Ta mi nechutná.

Červenou cibuli mám ráda do salátů – hlavně do toho  á la humr z celeru a mrkve.

Jako dítě jsem jí jedla s dědou na chlebu se sádlem. Milovala jsem to. Děda smíchal na kostičky nakrájenou cibuli s polévkovým kořením Maggi a dal to na namazaný krajíc se sádlem.  Měly jsme se sestrou boule za ušima a děda nestačil mazat krajíce, které vždy pak na prkýnku nakrájel na kostičky a mi je uzobávaly…Děsná delikatesa. Tehdy. Dnes mi to nechutná.  Nevím, zda za to může sádlo, chleba nebo polévkové koření, ale už mi to nechutná. Cibule předpokládám se chuťově nemění...

Jinak je pravda, že je to jedna z mála kuchyňských surovin, kvůli které často roním slzy.  Obvzláště, když je čerstvá  a štiplavá. Než nakrájím cibuli na guláš často vypadám jak profesionální plačka, ale guláš bez cibule uvařit nejde. Prostě nejde!

A proč dneska o cibuli o obyčejné…tuctové…cibuli?

Prostě jen tak proto.

Blíží se prodloužený víkend a mě napadlo co by se stalo, kdyby cibule zmizela.

Byla by i cibule nad zlato?