Jak to vnímám já: Chtěla bych být tučňákem...

Nevím jak vám, ale mě to v pátek třináctého ráno cestou do práce klouzalo. A fučel takový vítr, že jsem s povděkem přijala své kila navíc, jinak bych do práce s větrem v protisměru asi nedošla...

...nad ránem mě vzbudil šílený hukot. Přemýšlela jsem, co to je a uvědomila jsem si, že vítr. Aha, oni ho vlastně předpovídali. Když jsem vylezla z pelíšku (a to s pocitem, že tento týden je to fakt už naposledy) musela jsem se ujistit, že neprší anebo, že není ledovka. No za okny to vypadalo na oblevu, tak jsem i tu svou hučku, co jsem si nedávno koupila, nechala doma. Nedobře jsem udělala. Když mám hučku, lépe vidím!

Vysvětlím!

Když mám hučku nelítají mi vlasy do očí, jako dneska ráno, kdy díky větru jsem přes vlasy skoro neviděla na cestu.

To ovšem nebyl ten největší problém.

 Horší bylo, že na vyfoukaných místech byla mokrá sněhová udusaná přikrývka pěkně kluzká...

Kdyby jste věděli, jakou zažívám fóbii, když mám klouzavo pod nohami, vůbec by jste se nedivili mému výrazu a chápali by jste mé obavy. Na Tři krále to bylo dvacet let, co jsem si na náledí způsobila otřes mozku a narazila kostrč. Od té doby mám panický strach...

To vám zdřevění nohy, buší srdce a funím si na brejle tak, že nevidím vůbec nic. Šouravými kroky se na rovině posouvám kupředu, ale jak přijde cesta z kopce, jsem v koncích. Pot, děs, běs, beznaděj!!! Vzpomenu si na ten pád a na tu bolest a nejsem schopná udělat krok. Kde to jde posouvám se podél plotů nebo po trávnících a myslím na to, abych nespadla, protože jiné to je, když si namlátíte v pětatřiceti a jiné, když je vám o dvě dekády let více.

Dneska jsem se dočetla, že se máme na náledí pohybovat jako tučňáci, máme nejenom napodobovat styl jejich kolébavé chůze a dělat krátké kroky s došlapem na celou nohu, ale i chodidla mít špičkami od sebe, nohy mít rozkročené na šíři boků a jít mírně do podřepu s těžištěm těla dopředu a ruce vyndat s kapes a paže dát od těla...Natrénovala jsem si  podivný stoj a zkusila chůzi po tučňákovsku...

...no děsnej pohled...

... připadala jsem si jako dement. Vidět mě takto někdo jít bude si myslet, že jsem totálně zmagořila nebo nestihla dojít na velkou. Dělat malé kolébavé kroky, to bych musela vstávat o hodinu dříve, abych měla dost času na přesun. Já totiž chodím rychle a dělám dost dlouhé kroky a to prý je špatně - tedy při náledí... Jinak moje nová o dvacet let mladší kolegyně mi nestačí a tvrdí, že jí utíkám....Stále si říkám, že už mám věk na to chodit pomalu, ale moc mi to nejde, ačkoliv už taky někdy nasadím tempo "vyhlídkového letu". To když jdu z práce a chci odhodit starosti...a zrovna se netáhnu s nákupem, tak se loudám a jdu co noha nohu mine a užívám si čerstvého vzduchu...

Ještě jednou jsem pak zkusila chůzi jako tučňák a usoudila jsem, že jako tučňák možná chodit mohu, není to zas tak složité, ale silně pochybuji, že to zabrání pádu.Tučňák je mrňavý a široký...kdežto já jsem jen široká. Na to, abych si mohla hrát na tučňáka bych musela mít ještě několik desítek kil navíc...

,,,zklamaně jsem zavrhla pomyšlení na to, že na náledí budu tučňákem...