Jak to vnímám já: Chraňme si naše české zvyky a obyčeje!

Mám ráda takové to spontánní vyprávění dítka při nějaké činnosti.  Je pravda, že většinou v kuchyni a u jídla, protože jinak nemáme moc času spolu mluvit. Ne, že bych já nechtěla. Já komunikativní jsem. Prý až přespříliš.

  Synátor má oproti mě strohý zkratkovitý slovník anebo sluchátka na uších a čas tráví u vymoženosti nazývané počítač. A když nesedí u PC je s klukama venku (když se klukům chce) nebo kouká na telku. Prostě „dát řeč“, ho jako pubescenta  nepředstavitelně obtěžuje a už vůbec nesnáší otázky stylu:

     „Co škola?“¨

     „Stojí!“ Opravdu odpověď na pár facek.

     „Co bylo za známky?“

     „Dobrý…“ a nahlásí  jednotlivé známky nebo průměr.

     „Co oběd?“

     „Jako vždy hnusnej!“

A kdybych se třeba zeptala: co kluci a holky ve třídě a jak  vůbec za celý den bylo? Asi bych se ptala moc  – to prostě rodičům dospívajících, po čase ani nepřijde na mysl a babičky nechápou, proč z toho nedávno roztomilého dítka páčí každou odpověď. Já jsem schopná i ochotná popsat každý detail z pracovního dne,  podělit se o zážitky a sdílet je, ale nikoho to nezajímá.

Syna se neptám!

Mlčím!

Mlčím a čekám, co dítko samo sdělí. Na co se samo zeptá. Samo sebou, že to umí, ale musí to být z jeho iniciativy.

Volné sváteční dny přinesly i více času na to být spolu. 

Otázky jen tak aby řeč nestála  už dávno nepokládám. Tohle období  dospívajících má specifika a nejenom v komunikaci. Období dospívajících chlapců jsem nazvala  rohlíkově unuděné povely. Vše k jídlu je hnusné, ale rohlíky zmizí než se otočím.  Mé přednášky na téma vydatné stravy pro dospívající jsou směšné! Takže si je odpouštím!

Co si neodpustím je připomínka nějaké povinnosti.

Připomenu-li, že je třeba uklidit myčku – buď  dítko zaječí, že právě nemá čas nebo prý až za chvilku.  Dřív mě to přetáčelo žíly v těle. Teď už ne, ani když chvilka trvala  48 hodin.  Napřed jsem myčku uklízela za dítě, pak mu  hodně důsledně a hlasitě spílala, co z něj vyroste, když je nezodpovědné jako malé a že se tomu musí naučit, což vedlo k výměně názorů se slovním výlevem ublíženého mládí. Tak jsem pro své duševní zdraví udělala to, že jsem jí opravdu občas nevyklidila a až nouze o příbory a talíře donutila mladého jít myčku uklidit. Samosebou, že jsem si jízlivě neodpusila, že mě taky nikdo neříká, že mám vyprat, až když nemá nic čistého na sebe!

Na takové ty  hlášky stylu „No jo furt… furt abych něco dělal…. furt po mě někdo něco chce… to je zneužívání dětské síly“… už několik měsíců nereaguji. Ty neslyším. Ty hned infiltruji! Nereaguji na ně, ani když zazní opakovaně, protože bych už dávno musela zešedivět nebo vyletět z kůže.

Inu puberta!

Ta se prostě MUSÍ přežít.  

Vrrrrrrrrrrrrr, ale řeknu Vám, chce to náturu!

Sám náš mladej nás s nástupem puberty varoval, že prý může být hůř, říkali ve škole! No, tak už musím začít předstírat hluchotu a možná i nějakou lehkou demenci…

Už nyní je u nás komunikace jako u hluchoněmých, otevřu dveře k mladému do pokoje a zdravíme se zvednutím ruky (Ave Caezar!). Co kdyby byl ve spojení s klukama a já mu zahalekala jako dřív to moje: „Ahoj dítě!“  to by byla katastrofa, protože dítě už dávno není, oslovit ho zdrobnělinou jména je trapné a říci mu "Čau chlape!" obrací oči v sloup.

Ohledně myčky se mi  poslední dobou osvědčilo hodně rachtat s nádobím a  ještě víc a hlasitě nadávat na hroznej bordel v kuchyni - to pak slyší i přes sluchátka. Přiběhne, v mžiku uklidí myčku a zase zmizí…A pak, že nemá čas!

      O to víc si cením, když se dá náš náctiletý se mnou sám od sebe do řeči.

A kdy jindy a beze spěchu můžeme spolu povídat, než když nám je umožněno být společně doma a nemíjet se jen v podvečerech v kolotočích denních starostí mezi úklidem, rychlou večeří  a podepisováním úkolů? O Vánocích…

…seděli jsme o Štěpánu nad zapálenými svíčkami a povídali jsme si  o vánočních zvycích, o tom jaké to bývalo dřív, o tom, že je divné, že na Vánoce bylo  letos tepleji než na Velikonoce, o tom, jak k té idylce Vánoc  ten sníh chyběl, o tom, jaké dřív bývaly zvyky a proč takové zvyky byly, a o tom, že v každé zemi platí jiné zvyky a způsoby nadílky a i o tom, že někde nosí dárky Jéžíšek, někde děduška Maróz někde Santa Klaus, někde skřítci , jinde čarodějnice a že někde je děti nalézají ráno a někde večer a že ne vždy je dnem nadílky 24. prosince… Shodli jsme se vzácně  v tom, že kýčovitý Santa Klaus se spoustou třpytků, cinglátek a prapodivných zvuků, tak nějak upozadil ty pravé české Vánoce  a že dnešní děti vlastně ani neví, jak by české Vánoce měly vypadat… Jenom si mohou představovat, když třeba ve škole čtou anebo vidí nějaký starý film…

     „Víš, že já když jsem byl malej, tak jsem na Jéžíška věřil a když jsem byl větší tak už ne. Nechápal jsem, jak mimino může přinést tolik dárků…“ Miluji, když pro mě stále malej sdělí, že v době, kdy byl malej si něco myslel jinak. Pro mě bude malej, i když bude mít metr devadesát, jen asi s přibývajícím věkem budu muset respektovat, že bude dospělý a bude mít právo na svůj názor.

     „To já když jsem byla malá jsem taky na Jéžíška věřila,  ale jako větší jsem si ho zase představovala jako takového staříčka v hnědém kožíšku a s beranicí – jako třeba herce  Ladislava Peška z pohádky Obušku z pytle ven, víš, která to je?“

     „Jo vím a vím přesně, kterého dědu myslíš!“

     „No, tak tak já jsem si Jéžíška představovala.  Já si do mysli žádné dítě jako Jéžiška nevpustila. A pak v mé dospělosti  se  tu najednou  objevil  Santa Klaus na saních a nějací sobi – to už jsem vůbec nezkousla. Stejně jako plastové ozdoby, cinglátka,  kdoví odkud a spoustu  třpytivých umělohmotných cetek“

     „Hmmm… To je doba, to nezměníš!“ pronesl moudře, ačkoliv šťoural zápalkou do svíčky a nechával po ní stékat vosk.

     „To není o době, ale o tom, čeho se vzdáme. Bojím se, že  Jéžíšek  má pro mladou generaci stejně podobu Santa Klause, ač mu říkáme Jéžíšek.  A jednou  třeba tvoje děti už budou za klasické štědrovečerní jídlo považovat krocana.“

     „No to snad ne? To není český zvyk!“ Rozhorlil se.

     „Není, ale když se zvyky nebudou předávat z generace na generaci, tak stejně zaniknou. Zůstane jen něco, třeba jako ten Jéžíšek. Jen to pojmenování. Když se zeptáš dnešních malých dětí jak vypadá  Jéžíšek, vypodobní ti komerčního Santa Klause i se soby...."

Seděl, mlčel a já věděla, že  nad svitem svíček  hluboce přemýšlel.  Rovnal si v hlavě myšlenky…

…a třeba jednou, za mnoho let bude svým dětem líčit jaké byly Vánoce za dob jeho dětství a jak bylo príma hrát si se svíčkou, z které stékal vosk a jak louskáčkem louskal vlašské ořechy, kdy skořápky lítaly po celé kuchyni a jak uzobával ze stromečku čokoládové penízky a jak mi pod rukou bral z plechu horké perníčky a vanilkové rohlíčky  a jak  nesměl vstávat od štědrovečerní večeře a proč byl na stole i chleba  a jak se pak rozdávaly dárky po stromečkem a plnila se tajná přání...

... a já bych si teď přála, aby jsme si uchovali naše české zvyky a obyčeje. Jsou naše a jsou krásné a jedinečné!