Jak to vnímám já: Byla jsem na psychiatrii...

"...zítra nevím kdy přijedu, jedu do blázince!" informovala jsem předevčírem telefonicky neteř a ve sluchátku se rozhostilo ticho... "... neboj, já tam jedu pracovně, já se vrátím! " ...raději jsem ihned zareagovala.  

"Aha", ozvalo se se značným oddechnutím ze sluchátka.

No, co vám budu povídat na psychiatrii jsem jela prvně.  Tedy kdysi dávno jsem v rámci zaměstnání byla na exkurzi v celé psychiatrické léčebně, ale to bylo o něčem jiném. Tentokráte jsme měli domluvenou schůzku v nemocnici na psychiatrii s tím, že  máme v určitý čas vyčkávat před uzavřeným oddělením, že si nás vyzvedne odpovědná pracovnice.

Ne, že bych se bála, že by si mě tam chtěli nechat, ale přeci jenom: pocit byl pravzláštní. Přijeli jsme dřív a  tak jsme chvilku v nemocnici čekali na chodbě před ambulancí. Občas někdo okolo nás prošel a odemknul si uzavřené oddělení, tak jsme usoudili, že to asi nebyl pacient. Ty v bílém úboru jsme rovnou zařadili do sekce personál a asi 20 minut jsme pozorovali cvrkot bavíce se vtipy o bláznech...Hlavně takové ty, jak se pozná, kdo je doktor, že ten co má klíče. Nebo jak v blízkosti léčebny si tatínek s malým synem pouštěli letadlo a to přelétlo přes plot a dítě vřískalo, tak otec přelezl  plot, aby letadlo pro syna zachránil a protože byla zrovna doba oběda, tak zřízenci naháněli pacienty a nahnali i toho tatínka a ten se bránil:

"Puste mě,  já sem nepatřím, mě  sem spadlo letadlo:" 

 "To víš, že jo ... tobě sem spadlo letadlo, jo? A pak, že  sem nepatříš! Ty jsi jasnej!"

A trvalo několik hodin, než se tatínek dostal ven. Přišlo se na to až v době, kdy osamělý chlapeček brečel, že mu tam za plot spadlo letadlo a oni mu sebrali i tatínka...

 No prostě krátili jsme si čekání jak se dalo....

Když pak došlo na čas schůzky a dostavila se pro nás odpovědná pracovnice s úžasem sdělila:

 "Já okolo vás už několikrát prošla, ale netušila jsem kdo jste. Já myslela, že čekáte na ambulanci..."

Raději jsme se ani nepídili po tom, koho z nás považovala za pacienta a koho za doprovod a to pro klid vlastních duší...

Je tudíž s podivem, že jsme se vrátili zpět.

Jestli budu muset ještě někdy pracovně na psychiatrii budu to hodně zvažovat - jeden nikdy neví ???