Já jsem vždy zastávala názor, že chlap, který na ženu vztáhne ruku není chlap a ženská nemá uvěřit jeho případným slibům, že to už neudělá. Ano modřiny, podlitiny a třeba i zlomeniny jsou vidět. Co vidět není je zlomená psychika.
Já si bláhově říkala, že se do téhle situace nikdy dostat nemůžu. Byla jsem samostatná soběstačná a elánu jsem měla na rozdávání. Měla jsem svůj názor a jen tak něco mě nerozhodilo. Byla jsem odolná vůči všem vnitřním a vnějším vlivům. A hlavně hodná. Strašně moc hodná. Kdepak já a nějaký agresor - toho já poznám na hony daleko...
Rok, dva , tři...
...osm... devět...Stále jsem hledala omluvy pro netypické chování partnera, ale vnitřně mě to zžíralo a trápilo a ponižovalo to, jak se mnou jednal, jak se ke mě choval. Já se bála něco říci, aby nebylo zle. Něco udělat, aby nebylo zle. Drobné výtky byly na denním pořádku, za to co jsem neudělala a udělat měla nebo za to, co jsem udělala a udělat neměla. Připadala jsem si jako totální dement. Bylo mi smutno, vyprchával ze mě život...Pochvaly neexistovaly (kromě jídla) za nic. Prý jen rodiče chválí své děti... V tu dobu by mě ani nenapadlo, že prožívám něco, čemu se říká psychické týrání..Byl to začarovaný kruh, znásobený citovým vydíráním a já z něho neuměla vystoupit.Přesto jsem navenek, první roky působila pohodově. Možná jen smutně a zasmušile, nebo nepřístupně, možná i odtažitě, ale stále jsem byla silná na život...Navenek silná, ale uvnitř citlivá. Má laskavá duše postupem času živořila a já nebyla schopná ani s někým konzultovat, co se se mnou děje, co prožívám, jak mi je, jak se cítím... Kdo by mi asi tak uvěřil, že? Skoro jsem se odnaučila smát! Žila jsem ve věčných obavách, vystresovaná, co zase přijde, co se zase nebude líbit, co jsem zase udělala špatně. Za co si zase odnesu výtku... Neuměla jsem se smát - neuměla jsem se radovat skoro z ničeho...Místo pozitivně naladěné se ze mě stával uzlíček nervů. Jasně, že jsem se párkrát nesměle ohradila...Bylo to ještě horší...
Dlouho nikdo netušil, jak moje duše trpí.
Bylo mi tak trapné někde někomu něco sdělovat. Když jsem si posteskla, odpovědí mi bylo, že všechny ženské to tak mají, tak na co si ztěžuji...
Sdělujte rodičům, že se vám v partnerství nedaří. Věšte to kolegům na nos...Až když začnete chodit jako stín a z tváře vám docela zmizí úsměv a nebudete mít sílu se opravdu spontánně smát, pak teprve okolí zbystří, že něco není úplně v pořádku. Že i ten úsměv je plný bolesti... A když nabídnou jako jako jedinné řešení ukončení toho bludného kruhu, dáváte stále šanci změnám. Doufáte a jste přesvědčeni, že se to jednou...možná...změní...
Hledáte svoje řešení, která nezabírají - hledáte úniky, jak z toho ven, aby jste se úplně nezbláznili. Pro mě byl únikem blog, kde jsem se snažila vypsat ze svého trápení. Dne 27.11.2014 jsem začala a občas si trochu "postěžovala". Mí čtenáři mi spílali, že píši ufňukané blogy. Jojo, tehdy opravdu ufňukané byly a víte proč? Má citlivá duše se doslova zalykala pláčem a topila se v bolestivých slzách...Já to tehdy jinak neuměla a pro mě bylo terapií se z toho vypsat...aspoň na chvilku si ulevit, abych neupadla do depresí.
Pak jsem zvolila obranou taktiku, začala jsem se ozývat a stále hlasitěji, nenechávala jsem si nic líbit. A bylo ještě větší zle, protože jsem si dovolila něco říci, protože jsem měla svůj názor, protože jsem už zkrátka nedržela hubu! Protože prý mi nebylo nic vhod, protože prý jsem byla "štěkna"...
Až si někdo projdete týráním a je jedno zda psychickým nebo fyzickým, budete nahlížet i na to, že chce někdo ukončit trápení jednou pro vždy úplně jinak. Ono nejde totiž popsat ta beznaděj. Ono nejde slovo od slova popsat vše, co prožíváte. Je to nepopsatelné zoufalství. Ono nejde vylíčit, jak zdatně manipulátoři s vámi zacházejí a i když vás třeba neuhodí - ono to psychické týrání, zesměšňování, urážení a pohrdání bolí často víc, než rána pěstí. Ono se těžko popisuje jak manipulátor s vámi jedná, jak ponižující je finanční omezování, jak ponižující je, když nesmíte používat předměty denní denní potřeby. Ono se ani nechce věřit jak moc bolestivé je vidět, když s vámi partner jedná jako s onucí před dítětem a ještě sdělí : "jen ať si zvyká, takový je život!" Ono se často ani nechce věřit, že ten pro sousedy normální chlap, by na vás mohl vztáhnout ruku. A ještě horší je, že manipulátor ze sebe před lidmi dělá chudinku. On přece nic - to ona je divná! A vy tak nemáte šanci to někomu říci, protože kdo by vám uvěřil, že?. Cítíte se opravdu strašně poníženě...Připadáte si jako vyždímaný hadr, ale stejně stále doufáte v lepší konec, protože tam náznaky i jiného chování jsou. Nebo si dotyčného pamatujete z počátku, kdy se choval jinak....
Poslední dva roky mého partnerského života opravdu visely na nitce mého duševního zdraví a já se vší silou snažila ustát jednání člověka, který mi měl být oporou v dobrém i zlém (ač nesezdaní tvořili jsme pár a společně vychovávali jeho dítě). Já dotyčného do posledního okamžiku milovala a doufala v něco, co nemělo reálný podklad. Doufala jsem, že dotyčný změní své chování ke mě (bláhově jsem věřila, že jsem partnerka)...Věřila jsem, že jednou bude líp. Že se přeženou všechny ty bouřky a jeho blbé nálady...Zatínala jsem pěsti i zuby a pevně věřila, že to jednou vše odezní. Musela jsem, ale najít sílu na pozitivní přístup v zaměstnání a hýřit optimismen při návštěvě u rodičů. Měla jsem tak pocit malé mořské víly, co krok, to bolest, ale já jí nemohla vyslovit...
Už skoro půl roku jsem generálem po bitvě!
Zvedám se z popela jako ten bájný Fénix a divím se, že jsem se nechala tak zadupat do země... Divím se, že jsem to ustála. S odstupem času se obdivuji za vytrvalost i za to, že, ač jsem měla někdy co dělat, jsem si uchovala život. Ano - přišly vyhrocené okamžiky, na které hrdá nejsem, ale já už opravu ztrácela smysl života...
Musela jsem si vše z dálky a s odstupem času srovnat v hlavě. Znovu si přehrát, že to nebylo partnerské soužití, že to bylo o jistém vlastnictví mě jako věci, kterou lze ovládat A já se pak najednou ovládat nechtěla nechat a snažila jsem upozorňovat na to, že jsem člověk.. A nastal problém.
Dneska už vím, že na prvním místě jsem já....pak zase já....pak dlouho nic a pak zase já... Není to o sobeckosti nebo sebemilenectví. Já jsem jediná na koho se můžu stoprocentně a vždy spolehnout a já sama jsem tu od toho, abych si určovala jaký bude den. Já tu jsem od toho, abych si zakazovala, abych si určovala pravidla.
Jsem svéprávná!
Dneska se zase po letech dokáži zase usmívat na lidi, radovat z maličkostí, těšit se na to, co přijde..
Zase poznávám samu sebe.
Někdy uštěpačnou, někdy ironickou, někdy rejpavou, ale veselou, občas bláznivě skotačivou... Už si i dokáži po létech prozpěvovat.....
Hurá, zase žiji!
Nikdo mě neuráží, že jsem stará a tlustá a nemastná a neslaná a nudná a šedá myš. Jo, bylo mi 54, no a co? Přibrala jsem - na a co? Roky mi nikdo neodpáře, ale zhubnout můžu. A když ne, pořád jsem to já. Když tak budu chtít zhubnout, udělám tak pro sebe, pro svůj pocit nebo pro své zdraví.
Na stará kolena se ovšem musím ještě naučit s láskou, štědrostí a laskavostí šetřit. Ano slyšela jsem, že matka Tereza už tady byla a že nemůžu spasit svět, ale našla jsem způsob jak spasit sebe...Nejde rozdávatna potkání plnými hrstmi lásku a vstřícnost. Vše má být v rovnováze, jinak se ta váha dříve nebo později rozbije. Nejde o to dávat a nezískávat. Dneska už vím, že zatímco já milovala bez podmínek, znamenají podmínky, kladené ve vztahu, začátek jeho konce. Ona takové to: "budu tě mít rád až..." mluví samo za sebe. Tudy cesta nevede.
Dneska jsem taky shodou okolností v autě poslouchala písničku od Jakuba Smolíka: Až se ti jednou bude zdát...
Jak mě ten zapomenutý text dneska přišel vhod. Jak jsem mohla zapomenout, že: "až budeš chtít mít někoho, kdo by tě měl taky rád, to, že ho taky miluješ, nedej mu vůbec znát...Já vím, je to podivné, že mít rád se nevyplácí, v lásce totiž vyhrává, ten, kdo má rád míň!"
Myslím si, že sice v lásce nejde o výhry, ale mě je jasné, že není radno plýtvat láskou, tam, kde si toho neváží, kde o ní nestojí, protože tu může být někdo kdo si tu lásku zaslouží (nebo se o ní zaslouží).
