Po pravdě chvilku jsem se v tom taky plácala a myslela, že život už nikdy pro mě nebude mít smysl a slunce nikdy nevyjde... Jasně, že po fázi , proč já, proč zrovna já? přišla fáze děsného vzteku na sebe samou. Hodně mi pomáhalo, když jsem jezdila autem řvát vzteky na celé auto a dostat ten vztek ze sebe...Naštěstí jsem šla z jedné práce hned do druhé. Stejná pozice jen o 160 km dál, takže jsem se nemusela skoro nic učit, protože v tu chvíli by mě asi mozek nic nebral. Byla jsem často myšlenkami jinde. Jako terapii jsem si naordinovala práci. Docela těžkou fyzickou práci na zahradě s krumpáčem, lopatou a kolečkem, kde jsem cedila pot, slzy i krev, abych se nezbláznila úplně. Zůstat sedět doma s rukama v klíně, asi bych teď měla svěrací kazajku a přiblble se usmívala na okolní svět. Já opravdu léta omlouvala to, co okolí vidělo jako psychické týrání a až když jsem viděla film Sebemilenec viděla jsem chvílemi samu sebe...
Jestli mě něco poznamenalo? Jo, pohlazení po duši tu byla čokoláda, která zanechala své následky, ale i tohle půjde časem poopravit.. Myslím si že je to s psychikou u každého jinak. Já asi už budu obezřetnější. Když se spálíte, taky už ruku do ohně nestrčíte. Podstatné, ale asi je nelitovat se a neutápět se ve stezku... Ožila jsem a mám chuť do života a věk mi opravdu není překážkou. Děkuji za přání, vynasnažím se být šťastná i s malým "š"...
